O Štědrém dni 1961 odlil Otto Wichterle první kontaktní čočky metodou využívající rotující formy. Podařilo se mu to doma na improvizované aparatuře, kterou si postavil ze stavebnice Merkur. Oficiální výzkum totiž předtím ministerstvo zdravotnictví zastavilo.
V socialistickém Československu museli vědci překonávat překážky, které byly pro jejich kolegy na druhé straně železné opony nepředstavitelné. Wichterle s měkkými kontaktními čočkami experimentoval už od roku 1959. V roce 1961 ho však napadlo, jak by se dala technologie jejich výroby zdokonalit. Ministerstvo zdravotnictví však v té době uvažovalo o zastavení výzkumu, který podle úředníků nepřinášel dostatečné výsledky.
Wichterle žádal, aby ministerstvo své rozhodnutí přehodnotilo a umožnilo mu novou metodu vyzkoušet v laboratořích podniků Dioptra nebo Dental. Později ve své autobiografii Vzpomínky napsal: "Odborníci oční optiky, kteří byli ministerstvem vyzváni k posouzení návrhu, se však vyslovili zcela negativně, a tím byl celý projekt definitivně v resorním zdravotnickém výzkumu likvidován."
Ve svém domovském Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd Wichterle ve výzkumu pokračovat nechtěl, protože šlo o praktickou aplikaci a akademické ústavy byly v té době určeny jen pro základní výzkum. Pokusům se proto věnoval po pracovní době doma.
Ze stavebnice Merkur sestrojil jednoduchou aparaturu a pustil se do zkoušení: "Den před Štědrým dnem jsem si doma z této stavebnice sestavil prvý prototyp odlévacího zařízení, ve kterém jsem jako náhon použil dynamo z jízdního kola našich kluků. Když se dynamko připojilo na zvonkový transformátor, fungovalo jako motorek s naprosto přesnými otáčkami podle frekvence střídavého proudu. (...) Na Štědrý den odpoledne jsem merkurovou aparaturu uvedl do chodu a odlil prvé čtyři čočky s velice pravidelným okrajem."
Hned druhý den čočky odvezl na 2. oční kliniku, kde je dali k vyzkoušení několika pacientům. Osvědčily se na jedničku, Wichterle proto ještě do konce roku podal patentovou přihlášku. A svůj "čočkostroj" dále zdokonaloval: "Nejprve jsem počet rotujících os zvětšil na osm a na Nový rok 1962 jsem již měl postavenou aparaturu s patnácti osami; to už ale bicyklový motorek neutáhl, takže jsem musel ze svého gramofonu vykuchat silnější motor."
Během prvních čtyř měsíců s manželkou po večerech na aparatuře z merkuru vyrobili asi 5500 čoček.
O historii vývoje kontaktních čoček se můžete do konce roku dozvědět více na výstavě v Českém centru Praha v Rytířské ulici č. 31. Otevřeno je v pondělí 26. prosince 12.00 -18.00 hodin, od úterý do pátku 10.00 -18.00 hodin. V sobotu 31. prosince 10.00 - 14.00 hodin.
Věda dělaná na koleně
Je nepochybné, že omezené cestování, bídný přístup k zahraniční literatuře a mizerné technické zázemí po roce 1948 (a vlastně už po roce 1938) přispěly velkou měrou ke stagnaci české vědy. Zvláště v 50. letech se k tomu přidávalo i podléhání oficiální sovětské vědě, která některé obory po dlouhé roky zcela zatracovala. Doplatila na to například kybernetika nebo pod vlivem jurodivého Trofima Lysenka genetika, a to v době jejího bouřlivého rozvoje po odhalení struktury DNA.
Mnozí čeští vědci vzpomínají, jak byli v éře vlády jedné strany nuceni improvizovat a na koleně si vyrábět laboratorní zařízení, jehož mnohem dokonalejší varianty dodávaly západním laboratořím specializované firmy. Wichterleho čočkostroj je jen jedním z řady příkladů.
Spartakem na jatka
Prachbídné zázemí možná přispělo i k tomu, že endokrinolog Vratislav Schreiber z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy nezískal Nobelovu cenu. Počátkem 60. let objevil hormon TRH, který se tvoří v mozku a v hypofýze pak řídí uvolňování dalšího hormonu. Nestačil však na jeho izolaci a určení struktury. To dokázali krátce poté Roger Guillemin a Andrew Schally, kteří za to byli odměněni Nobelovou cenou v roce 1977.
"My tenkrát jezdili spartakem na jatka do Holešovic, tam jsme brali ty hovězí hypotalamy a hypofýzy a mleli to na klinice mlejnkem na maso," líčil později tehdejší podmínky Schreiber. Jeho konkurenti dostávali biologického materiálu přímo na laboratorní stůl tolik, kolik potřebovali. Podle psychiatra Cyrila Höschla Vratislav Schreiber křivdu necítí. Na přímou otázku odpověděl: "Prosím vás, Höschl, kam by ta nobelistická komise došla, kdyby to dávala za ježdění spartakem na jatka do Holešovic!"
