Americký sen o novém Orientu. XXIII. díl
26.06.2010 09:30 Seriál o arabském světě
Irák po Saddámu Husajnovi byl nehezkým probuzením z cukrárenské představy George Bushe o sladkém úspěchu. Koupal se v představách, jak mění svět v kopii Ameriky, a přehlížel, že se pokouší přenášet 21. století do oblastí žijících mnohdy kdesi ve staletích středověku.
Sunnitský Irák vytvořený před devadesáti roky Brity roku 2003 americkou invazí skončil. Jednou z eventualit následující občanské války v letech 2005-2008 byl rozpad země. Intenzivně se o tom tehdy hovořilo, ale málokdo rozkouskování Mezopotámie podporoval; nejméně Američané.
Iráčtí sunnité, menšina ve státě, neměli sílu svou případnou autonomii prosadit a jejich náboženští radikálové propojení s importovanou větví bin Ládinovy Kajdy měli vyšší poslání: obnovu kalifátu.
Šíité si až na výjimky vývoj k roztržení země na tři části rovněž nepřipouštěli a ani Kurdům na severu náhlý odchod do samostatnosti nevyhovoval a dodnes nevyhovuje.
Bushův velký rozlet
Tak Irák svou největší existenční krizi od založení Evropany přečkal. Hranice Předního východu se zatím překreslovat nebudou, nové poštovní známky ani peníze a vlajky se tisknout nebudou.
Prvních 21 dílů seriálu o arabském světě najdete ZDE
Neokonzervativci kolem prezidenta George Bushe mladšího (v úřadu v letech 2001-2009) si vysnili zemi, kterou ukázkovým způsobem předělají na demokratický režim západního parlamentního typu, jehož funkcí bude šířit blaho otevřené sekulární společnosti do svého okolí.
Proč takové "štěstí" potkalo Irák, zůstává záhadou. Podobná kritéria totiž vykazovala i kaddáfíovská Libye s historií mnohem útočnější než Irák.
Bush se svými lidmi přetvořili v nadřazené sociální inženýry a svůj smysl po západní, přesněji ale americký pořádek povýšili na svátost. Pootevírali tím však zadní dvířka do království totality. Pro Spojené státy je Bushovo válečné dědictví velmi nepříjemné a uzurpované právo jeho doktríny na válku kdekoli na planetě na ochranu "národních" zájmů významně ublížilo americké pověsti; a velmi Státy oslabilo.
Irák byl pro "neokony" dobrým žáčkem i proto, že je surovinově soběstačný, má druhé největší potvrzené zásoby ropy a jeho dvacet šest milionů obyvatel by se prý dokázalo případně také ubránit.
Irák měl být dveřmi do amerického "nového Orientu", jak Bushova vláda deklarovala. O tom, že by se mimochodem ráda dostala k ropným zřídlům, nikdy řeč nebyla - jen pomluvy.
Dvě mouchy jednou ranou
Přitom na začátku bushovského rozletu nestál Irák, ale pomsta kajdistickým teroristům za útok na Ameriku 11. září 2001.
Vousatí bandité nesídlili v Iráku (a ani by si to za sekulárního baasistického režimu netroufli), ale po vyhnání ze Saúdské Arábie a Súdánu v devadesátých letech se dávali hostit paštunskými ultrakonzervativci z Talibanu, kteří s pákistánskou pomocí roku 1996 dobyli větší část Afghánistánu.
V národnostně pestrém Afghánistánu, kde koncem roku 2001 s americkou a britskou pomocí Severní aliance sesadila talibský režim a s kajdisty jej zahnal do pohraničních hor Paštunistánu, však o šíření demokracie, blahobytu a vyrábění vzorové země většinou zájem neměli. Logicky: z islámských zemí je jen málokterá tak zaostalá...
Když se rychlé vítězství v poli jako v Iráku proměnilo v bezradnost, se to sice objevilo ve zdůvodněních pokračující okupace země, ale k praktickému výsledku to nevedlo. Afghánci opět přemohli invasory, i když s formálně přijatelným koncem války si dávají Američané načas.
Bushovu vicepresidentovi a podnikateli v ropě Dickovi Cheneymu a ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi se líbilo "udělat Irák", jak prohlásili hned po obsazení Kábulu na podzim 2001, jakoby práce pod Hindúkušem už byla odvedena celá. Hlavní vůdcové Talibanu ani Kajdy přitom dopadeni nebyli ani za neokonservativní vlády, ani za jejích demokratických nástupců.
Současný president Barack Obama přitom povýšil vítězné ukončení afghánské války za prioritu své vlády: nepřejícníci mu hned dali do rukou bílou hůl a na krk pověsili ceduli s nápisem "Hledám svůj Vietnam, doveďte mne tam".
Rumsfeld, který jako jediný z Američanů byl dvakrát hlavou Pentagonu, a to jako nejmladší i jako nejstarší, v dubnu 2006 odpověděl skupině pensionovaných generálů, kteří po něm chtěli, aby odstoupil, když je tak neschopný. "Hráčsky" jim odepsal, že ve "válce s terorem" (obrat prý vymyslel on, poprvé byl použit presidentem Reaganem) není žádné "terminální události" jako je podpis mírové smlouvy na lodi Missouri (místo japonské kapitulace roku 1945): "Bude to dlouhá válka a Irák je pouze jedno bitevní pole. Neuspějeme-li v Iráku, bude to výhoda pro Írán."
V tom byl setsakramentsky dobrým věštcem, i když v praktické politice selhal.
Dolarů na válku v Iráku nebylo třeba, poněvadž k žádnému ohrožení Američanů ani jejich spojenců nedošlo, jak naposledy dosvědčoval ve svým pamětech Bushův mluvčí v letech 2000-2006 Scott McClennan.
Proto si neokonservativci vymysleli, že Husajnův režim ohrožuje svět zbraněmi hromadného ničení, že má rakety s doletem na Londýn a podobně. Bush udělal za stovky miliard amerických veřejných peněz práci za někoho jiného - a ten mu ani nepoděkoval.
Nikdo jiný si nemohl přát irácký konec více než theokratický šíitský Írán: jediného, koho se ajatolláhové báli, byl totiž Saddám Husajn.
Co ukázalo válečné tažení na Bagdád roku 2003 |
Válečná propaganda zůstala propagandou, lež a lest fungující ve válkách od úsvitu dějin sehrály opět velmi důležitou roli: potvrdily to obě strany. 1. Spojené státy disponují bezkonkurenční vojenskou silou a dokázaly při malém manévrovacím prostoru na jedné frontě nezvykle rychle vést invasi (otevření severní zabránilo Turecko neochotné podílet se na likvidaci muslimského režimu). Není jim třeba spojenců, ani jiné větší podpory. 2. Arabský svět přes značnou finanční sílu nemá žádnou světovou politickou autoritu. Petrošejkové kolaborují se Spojenými státy, druhá strana arabského tábora, republikánská a národně socialistická, nedokáže formulovat diplomatickou iniciativu a znovu prokázala, že není schopna otevřeného ozbrojeného odporu (srov. prohrané arabsko-židovské války). 3. Vlastní záměr války, zbavit region nebezpečného režimu, se ukázal jako neopodstatněný, zbraně hromadného ničení nebyly nalezeny a Husajn neměl sil na to, aby vážněji ohrožoval své okolí. Neprokázala se spojení iráckých socialistů s ultrakonservativním islámským radikálem bin Ládinem a proto irácké tažení ani nepatří do americké "války s terorem". 4. Opět selhali politologové: operace Američanů proběhla velmi snadno. Hlavně ale selhaly tajné služby, podle nichž je Husajn po zuby ozbrojen, mimo jiné zbraněmi hromadného ničení, a jeho vojáci se budou bít do posledního dechu. Neodhadly ani náladu mezi obyvatelstvem, jejich vlažný zájem o vrchnost, starou i novou: míst květin pro osvoboditele Iráčané za jejich zády vylupovali státní a partajní instituce a musejní sbírky. 5. Americká elektronická media posloužila politikům v jejich "národním zájmu". Armádě se podařil trik s reportéry u jednotek (embedded), kteří neplnili zpravodajskou roli, zato ukázali válku jako snadnou, čistou věc, protaženou ruku politiky správných lidí dbajících o dobro lidu/národa. Naopak se potvrdila svébytnost papírových medií a internetu, kterým se zhusta dařilo zůstat na tlacích politiků autonomní, když se nedržely velkých tiskových agentur. |
Foto: Wikipedia a Pentagon
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.