Venezuela bankrotuje. Dochází jídlo i léky, líčí socioložka

Jihoamerická Venezuela je na pokraji hospodářského zhroucení. "Situace je zoufalá, v podstatě nemáme co jíst," říká socioložka Liligia Bolívarová. Na ulicích jsou podle ní vidět násilnosti, dochází k přepadením dokonce kvůli potravinám.

Před rozhovorem jste mi e-mailem psala, ať vám nevolám po Skypu, protože vám internet pořád padá. Jde o další projev hospodářské krize?

S hospodářskou situací ve Venezuele připojení nepochybně souvisí, protože telekomunikační firmy vlastní stát. Pokud se chci přihlásit na internet, musím to udělat pouze přes státem vlastněné servery. Stát se ale o síť skoro nestará, navíc přicházejí občasné výpadky energie. Výsledkem je, že máme nejpomalejší připojení na celém americkém kontinentě, a to podle mnoha mezinárodních ukazatelů.

Inflace raketově roste a letos by mohla dosáhnout 400-700 procent. Jak se to odráží ve vašem každodenním životě, když jdete třeba nakupovat?

Je stále složitější sehnat základní výrobky, jako jsou potraviny nebo léky. Pokud jste nemocní, neseženete ani jednoduché přípravky na chřipku, jako je aspirin, k dostání pochopitelně nejsou ani další léky, například pro lidi s vysokým tlakem, po transplantaci nebo s rakovinou. Pod pultem někde k sehnání ještě jsou, ale jejich cena raketově vyletěla, takže jsou pro normální lidi nedosažitelné.

Ve Venezuele tedy musí vzkvétat černý trh. Na něm se dá pořídit nedostatkové zboží?

Naprosto odmítám obchodovat se spekulanty a kšeftaři na černém trhu. Jednak proto, že je to pro mne principiální otázka, zadruhé moje prostředky jsou omezené a ceny na černém trhu jsou neuvěřitelně vysoké. Zkrátka bych na takové produkty neměla, i kdybych chtěla. Jsem na tom jako většina lidí.

Kdo může za krach venezuelského hospodářství?

Vládě se podařilo za posledních patnáct let utratit obrovské zisky z těžby a prodeje ropy. Venezuela je na těžbě přitom zcela závislá, protože Hugo Chávez z ní udělal hlavní zdroj příjmů a ostatní průmyslové sektory nechal upadnout. Ekonomika se tak stala velice zranitelnou. V době, kdy byly ceny ropy vysoké a pohybovaly se kolem sto padesáti dolarů za barel, si stát nevytvářel žádné rezervy, takže nyní, kdy se cena pohybuje kolem 50 dolarů za barel, je státní kasa prázdná. Vláda také vyvlastnila značné množství zemědělské půdy a dlouhou řadu průmyslových podniků. Ani zemědělství, ani průmysl v rukou státu přitom nefunguje. Vláda se pokouší veškerou vinu za současnou situaci svalovat na soukromé firmy, ty ale produkují stejně jako dříve, na rozdíl od státních podniků u nich nedošlo k tak výraznému poklesu. Důsledkem toho je, že se zboží musí většinou dovážet. K jeho nákupu jsou ale zapotřebí dolary a těch se nedostává. Výsledkem je tedy zoufalá situace, v níž nyní žijeme, kdy v podstatě nemáme co jíst.

Stát dosadil za posledních osmnáct let do vedení zestátněných podniků své lidi. Podepsalo se to na jejich výsledcích?

Lidé byli dosazováni do vysokých funkcí na základě politické příslušnosti, a nikoli podle své kvalifikace. Často oboru podnikání vůbec nerozuměli. Stát se prostě pokusil být sám podnikatelem, aniž na to měl. Úpadek nastal i v podnicích, kde stát měl již nějakou zkušenost s výrobou, jenže s chávistickou vládou změnil i některá interní pravidla, jimiž se doposud tyto firmy řídily. Například těžba železné rudy a hliníku je dnes v útlumu, protože se klíčové podniky dostaly do rukou neschopných lidí, ovšem s tím "správným" politickým profilem.

Opoziční lídr Henrique Capriles přirovnal Venezuelu k časované bombě, která může kdykoli vybuchnout. Je na ulicích Caracasu znát stoupající napětí?

Všichni jsme překonali se zaťatými zuby první fázi, kdy byl naprostý nedostatek, ale panoval jistý klid. Nyní ale přišla další etapa, kdy mám prostě strach. Množství zoufalých lidí je už tak vysoké, že na ulicích jsou vidět násilnosti i ve frontě na jídlo. Atmosféra je plná agrese. Obyčejná fronta na chleba se může snadno proměnit v rozbušku. Mnoha mým známým se stalo, že po cestě z obchodu byli přepadeni a někdo jim nakoupené zboží prostě ukradl. Stát tomu všemu jenom přihlíží a nemá opravdový zájem situaci řešit.

Může se za takové situace udržet u moci stávající prezident Nicolás Maduro?

O tom nechci spekulovat. Je ale zjevné, že Nicolás Maduro se nyní pouze snaží udržet u moci za každou cenu.

U vlády jsou již od devadesátých let levicoví "chávisté", od loňského prosince ale parlament ovládá opozice. Je podobně ostře rozdělena i venezuelská společnost?

Rozdělení už není tak výrazné, jako tomu bylo donedávna. Značná část společnosti, která chávisty dříve podporovala, se už od nich také začíná odklánět. Jednak proto, že je situace neudržitelná. Zadruhé proto, že současný chávismus už není jako v dobách, kdy ještě žil Hugo Chávez. Chybí už vize a stále více se současná vláda opírá o své ozbrojené složky a vynucuje si tak poslušnost.

Na konci května se bude v Caracasu konat rozsáhlá vojenská přehlídka. Na čí straně je vlastně armáda? Nebo má vlastní mocenské ambice?

Armáda je pro mě naprosto nečitelná, není vůbec jasné, na čí stranu se může přiklonit. Vláda se nicméně o armádu stále opírá a také ji využívá pro svou propagandu - neustále totiž straší invazí, nikdo ale neví, odkud by měla vlastně přijít. Podle vlády může přijít útok i od vnitřního nepřítele, což je záminka pro omezování svobody. Mnoho lidí dostává výhrůžky a opozice je zastrašována.

Má Venezuela podle vás šanci ze současného marasmu vybřednout a stát se demokratickou a fungující zemí?

Musíme si neustále udržovat optimismus. Teď taháme sice za kratší konec provazu a u moci jsou lidé, kteří nejsou demokraté, ale alespoň se snažíme, aby se jejich kroky odehrávaly v souladu s ústavou. Nejsme navíc ve světě sami a je zapotřebí, aby se o situaci ve Venezuele více zajímalo mezinárodní společenství. Pak bude možné na současnou vládu vyvinout daleko účinnější tlak. Ovšem nikoli cestou agrese, ale spíše konstruktivního dialogu.