Rozhovor TÝDNE
Lékárníkem v největším uprchlickém táboře světa

Statisíce Rohingů se v Bangladéši tísní v obřím táboře, kde jim hrozí nemoci. "Na uprchlíka často připadají jen čtyři metry čtvereční. Je to něco podobného, jako kdybyste žil v koupelně," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN bývalý šéf České lékárnické komory Stanislav Havlíček, který mezi běženci působil jako lékárník.

Kde konkrétně jste pracoval?

Lékaři bez hranic mě poslali do Bangladéše do regionu, který se jmenuje Cox's Bazar. Je to u moře nedaleko hranic s Myanmarem, někdejší Barmou. V současnosti je tam zřejmě největší uprchlický tábor na světě. Má přes šest set tisíc obyvatel. Já jsem měl na starosti tři menší tábory poblíž, kde žilo asi sto tisíc lidí. Měl jsem za úkol vyškolit pro práci v lékárně místní personál.

Sedm set tisíc lidí, to je dvakrát více, než má Brno. Jak to tam vlastně vypadá?

Z hlediska Evropana je tam takříkajíc hlava na hlavě. Podle mezinárodních měřítek má mít člověk pro život v táboře k dispozici přes dvacet metrů čtverečních. V tom velkém táboře na uprchlíka připadá asi dvanáct až sedmnáct metrů. Tam, kde jsme byli my, jsou to čtyři metry čtvereční. Je to něco podobného, jako kdybyste žil v koupelně. Navíc úplně dokonalé nejsou ani přístřešky z plátna a bambusu, ve kterých se tam bydlí. Tvoří je vždy jedna místnost bez oken, jen se vstupním vchodem. Jsou natěsnané vedle sebe a v každém žije třeba sedmičlenná nebo devítičlenná rodina.

Když se řekne uprchlík, části Čechů se vybaví mladý muž s mobilem. Kdo vlastně v tom táboře žije?

Většinou jsou to rodiny. Například v čekárnách sedí častěji matky s dětmi, babičky, ale po táboře se více pohybují muži nebo větší děti. Starají se o to, aby získali prostředky pro život, jídlo nebo hygienické potřeby. V začátcích mojí mise se ještě budovaly latríny a studny, i tam pomáhali spíše muži. Rodiny, které tam žijí, jsou ale často neúplné, protože než utekly, ztratily některé své členy, téměř dospělé syny, manžely. Cestu nepřežilo také mnoho malých dětí. Prakticky každý v táboře ztratil někoho z blízkých.

Setkával jste se s podobnými případy často?

Je to velmi obtížné, protože většinou nemluví anglicky, takže jsme s nimi komunikovali přes místní překladatele. Ale třeba našeho tlumočníka přimělo k útěku to, že byl v srpnu v jedné z vesnic, kterou armáda vypálila. Dva dny pak utíkali do bezpečí za hranice. Jeho kamarád ze školy byl zastřelen první den, několik dalších se utopilo. Ale aby to nebylo až tak smutné, nakonec mi ukázal holčičku, která se cestou narodila. Oni jsou vlastně v současné době upřeni na budoucnost a nechce se jim moc vzpomínat na to, co se stalo.

Je tam asi hodně stresu. Jak vypadá denní režim?

Když jsem psal domů, popisoval jsem, že to občas vypadá jako "hra na dětském táboře". Aby se lidé nehromadili na jednom místě, musejí si nejdříve vyzvednout voucher. Na jeho základě získají na distribučním stanovišti věci potřebné k životu. Třeba my jsme jim rozdávali vouchery na hygienické pomůcky - mýdlo, umyvadlo, ručník. Ale pro ty věci museli jinam. Je to takový permanentní pohyb, aby se zabránilo zbytečnému shromažďování lidí a aby měli nějakou smysluplnou činnost.

Takže jde o snahu jim nějak vyplnit den?

Dá se to tak říct. Ale není to jen kvůli tomu. Tábor, kde jsem působil, je přístupný jen z jedné strany a kolem cesty se koncentrují všechna výdejní místa. Je samozřejmě žádoucí, aby se k pomoci dostali i lidé z druhého konce tábora, takže se tomu musel uzpůsobit výdej poukazů. Z každého bloku jdou každý den někam jinam, pro jinou surovinu. Jeden den pro mouku, pak mají den volna, další den si jdou pro kanystr na vodu...

Trochu to připomíná fronty z dob reálného socialismu...

Určitá podobnost tu je, ale je to mnohem horší. Je tam například distribuční "waterpoint", což je vrtaná studna, ze které se čerpá voda do obrovských barelů a odtud teče do kohoutků. Vydává se třeba dvakrát denně, protože chvíli trvá, než se načerpá, a je vidět, jak se tam předtím tvoří dlouhá fronta dětí s kanystry. U jídelny pro děti zase vždy byla obrovská fronta těch, které si tam chodily s kastrůlky pro jídlo.

Nedávno jsem v novinách četl, že tam občas dochází k unášení dívek a k sexuálnímu násilí.

Já jsem to také četl, ale mám to jen zprostředkovaně. Část našich aktivit jsme směřovali i k řešení sexuálně motivovaného násilí. Mým úkolem bylo zdravotnické body vybavit sadou, které říkáme SGBV Box. Ta mimo jiné obsahuje antibiotika a antiretrovirotika určené právě pro tyto případy. Pokud dojde k násilí a neví se, kdo násilník byl, tak je třeba k pacientce postupovat tak, že byla nakažená sexuálně přenosnou chorobou včetně HIV. Proto jsou tam ta antiretrovirotika. Od zavedení této péče počet těch pacientek narůstal. A co vím od svých kolegů, tak v některých částech táborů bylo velkým rizikem, když se ženy po táboře pohybovaly po setmění. Některé proto často neopouštěly přístřešky ani v průběhu dne.

A jsou tam i jinak zvýšené nároky na bezpečnost?

Ti lidé jsou v obrovské nouzi, takže když dojde k nějakému násilí, je to způsobené tím stresem. S nějakým vysloveně násilným incidentem jsme se však přímo nepotkali. Ale napětí tam samozřejmě patrné je. Při tak vysoké koncentraci osob není divu.

Tak velká uprchlická vlna musí znamenat zátěž pro Bangladéš. Jak na to reagují místní?

Pokud jde o lidi, tak jejich přístup je docela obdivuhodný. Líbilo se mi třeba vyjádření tamní premiérky. Řekla, že Bangladéš není bohatá země, ale když dokáže uživit svých sto šedesát milionů obyvatel, tak milion uprchlíků navíc po nějakou dobu zvládne také.

Čili z tohoto pohledu je vše bezproblémové?

Samozřejmě je to pro tu oblast zátěž. V Bangladéši je velká nezaměstnanost, takže občas zaznívaly požadavky, aby nevládní organizace poskytující pomoc zaměstnávaly více místních lidí. Pak jsou tam i další rizika. Velká humanitární pomoc trochu nabourává tržní prostředí, protože část distribuovaného materiálu končí na trzích, což mění tamější ceny. Ale tady je nutné říci, že je to za posledních dvě stě let už několikátá vlna emigrace z Myanmaru, který se od roku 1974 po většinovém etniku jmenuje Rakhinský stát. Dříve to ale byl stát Arakan a mnozí zdejší lidé jsou potomky předchozích migračních vln. Navzájem si rozumějí asi jako Češi a Slováci. O něco hůře to nese příroda.

Proč?

Uprchlické tábory vznikly na místě přírodní rezervace pro slony. Ti to nesli poměrně těžce. Museli se posunout na desetinu původního území. Když jsem tam byl, do jednoho z táborů se jeden ze slonů vrátil. Pravděpodobně byl vystresovaný, bloumal mezi stany a došlo i ke zranění lidí a k úmrtí. V původní sloní rezervaci navíc zmizelo sedmdesát procent lesů, což do budoucna může způsobit velký problém.

Myslíte kvůli erozi půdy?

Nejen kvůli tomu. Kopce jsou teď odlesněné, jsou na nich vykopány terasy, kde stojí přístřešky. Když jsem se ptal těch lidí, z čeho mají největší strach, zmiňovali monzunové deště. Ty přijdou zhruba na začátku května. Když tam nejsou stromy, ty terasy se vlivem monzunových dešťů mohou rozpadnout. A s tím je spojeno zdravotní riziko. Jestliže je tam několik tisíc studní s pitnou vodou a dvojnásobný počet latrín, pitná voda se smísí s fekáliemi a může dojít k obrovským epidemiím. Ty se pak budou zvládat velmi obtížně.

Stanislav Havlíček (44) Vystudoval Farmaceutickou fakultu na Univerzitě Karlově, mezi lety 2007 a 2011 byl prezidentem České lékárnické komory a nadále působí v jejím představenstvu. Je externím lektorem Farmaceutické fakulty UK. S Lékaři bez hranic spolupracuje od roku 2016. Nejprve byl jako lékárník v Jižním Súdánu, poté v Bangladéši.