Reportáž TÝDNE
Nechtění sousedé z igelitu. Země, kde se začali bát uprchlíků

Jsou všude - bydlí ve slumech u silnic i na střechách domů, pracují na tržištích, na stavbách i na polích. Poměr 232 běženců na 1000 obyvatel dělá z Libanonu zemi s nejvyšším podílem uprchlíků na světě. Jak to ovlivňuje život země, která má dost vlastních problémů?

Uprchlíky v Libanonu nelze přehlédnout. Jakmile přijedete do údolí Bikáa, k silnici se najednou nalepí slumy z prken, igelitu a všeho možného, co se dalo kde sebrat. Bývají zpravidla na nejhorších místech, podél stok a skládek odpadků. Občas je k vidění zaparkované auto nebo traktor, kolem se v hojném počtu pohybují ženy zahalené šátky. Vaří i perou pod širým nebem nebo se trochu absurdně snaží zamést hliněné okolí domu. Muži zůstávají skryti uvnitř stanu, jako by se za svoji situaci styděli. Kolem pobíhají tlupy dětí, hrají fotbal nebo vymýšlejí všemožné hry a zdá se, že si pobyt v táboře dokonce užívají.

Pro Husseina je posledních dva a půl roku těžké trauma. Pochází z poměrně blízkého regionu kolem města Idlíb a do Libanonu za prací byl zvyklý, tak jako mnozí jiní Syřané, jezdit už předtím. "Pracovali jsme na farmách, olivy, rajčata a okurky sbírali výhradně naši lidé," říká. Když se před šesti lety začalo v Sýrii střílet, Hussein si stále říkal, že situace přece není natolik zlá a doma to vydrží. Zlom přišel, když v září 2014 začalo bombardovat i ruské letectvo a v jejich vesnici, ovládané opoziční skupinou an-Nusra, vybuchovaly každou chvíli bomby a rakety. Hussein na nic nečekal a odjel s rodinou do Libanonu.

I když měl nějaké kontakty, získat rozumně placenou práci nebylo kvůli konkurenci jiných syrských uprchlíků jednoduché. Teď jezdí s malým náklaďáčkem a je alespoň ušetřen těžké dřiny na stavbě nebo na poli. Ta zbývá jako jediný prostředek k obživě jeho sousedům ze shluku stanů, které si postavili na vršku poblíž města Andžáru nedaleko od syrské hranice. Všichni pocházejí z Idlíbu a navzájem se znají, každý slum totiž tvoří lidé nějakým způsobem spříznění. Podle statistik OSN bydlí v podobných slumech třetina celkového odhadovaného počtu 1,5 milionu syrských uprchlíků. Ostatní dvě třetiny si dokážou zajistit příjem ve výši několika stovek dolarů, který dovolí pronájem skromného bytu třeba o jedné místnosti pro početnou rodinu. Ve slumech bydlí ti nejchudší z nejchudších, pocházející z venkova a pracující jako námezdní síly v zemědělství. Právě na ně dopadají všechny strasti uprchlického života nejvíce.

Pro Syřany zákaz vycházení

Hussein se neustále ohlíží, kontakty uprchlíků s novináři prý libanonská vláda zakázala. Totéž nám později říká i starosta Andžáru, i když žádné oficiální oznámení nikde najít nemůžeme. Ostatně by nešlo o jediné omezení, které přesahuje hranici diskriminace. Hussein musí být v devět večer doma a až do rána nesmějí syrští uprchlíci vycházet z táborů, zákaz vyhlásila místní radnice. "Je to proto, aby se nám tady nepohybovali nekontrolovatelně, aby třeba něco neukradli," říká místostarosta Andžáru Nazareth Andakian. Ve městě žijí většinou Arméni, tudíž křesťané. Jde o potomky slavné komunity z hory Musa Dagh v dnešním Turecku, která se během genocidy v roce 1915 ubránila turecké přesile (příběh popsal Franz Werfel v románu Čtyřicet dnů). Hrdost na tento čin je v místních lidech dodnes zakořeněná a to se odráží i ve vztahu k běžencům ze slumů, kteří jsou téměř stoprocentně sunnitští muslimové.

Uprchlíci tu mají i zákaz usazovat se ve městě a bezprostředním okolí. Neustále zde hlídkuje městská policie a ta nevidí ráda ani to, když jdou nakupovat do některého z místních obchodů.

"Jsou to všechno zakuklení radikálové, děláte chybu, že si je pouštíte do Evropy," říká jeden ze strážníků. Jiný z místních obyvatel prozrazuje, že skutečnou příčinou averze nejsou pouliční krádeže, ale strach. Lidé se bojí, že syrští islamisté na svou stranu získají i muslimy z okolních vesnic a poruší se stále křehká rovnováha po krvavé občanské válce v 80. letech.

Zákazy vycházení a pobytu pro běžence ale vyhlásily také další radnice po celé zemi. I v místech, kde samosprávy řídí muslimové. A často jsou dokonce přísnější, třeba se zákazem vycházení už od šesti hodin večer. "Na začátku války byli lidi mnohem vstřícnější a našim běžencům pomáhali. Teď nás vnímají jako bezpečnostní hrozbu," říká Hussein. Strach z islamistů ale má svoji reálnou příčinu v incidentu, který se stal počátkem srpna 2014 ve městečku Arsal na severovýchodě Libanonu. Bezpečnostní složky tam zatkly jednoho z velitelů syrské opoziční fronty an-Nusra, který se pohyboval mezi uprchlíky. Ukázalo se však, že přítomni jsou i jeho bojovníci, kteří během chvilky obklíčili armádní stanoviště a ovládli město. Následovala menší pouliční válka: zahynulo 19 libanonských vojáků, 60 povstalců a 42 civilistů včetně dvou malých dětí, na 400 lidí bylo zraněno.

Další cíl IS?

Loni v červenci se v převážně křesťanské vesnici Qaa na severu země odpálilo osm sebevražedných atentátníků, zemřelo pět lidí. K odpovědnosti se přihlásil takzvaný Islámský stát (IS). V něm místní vidí větší nebezpečí než v jiných skupinách typu an-Nusra. "Nejezděte přes vesnice blízko hranic, jsou tam buňky IS," varuje nás arménský profesor Antranig Dakessian, když se chystáme do blízkého Baalbeku. Podle izraelské webové stránky DEBKAfile, která se zaměřuje na bezpečnostní situaci Blízkého východu, by se právě Libanon mohl stát dalším cílem IS po předpokládaném budoucím vyhnání z Rakká a z Mosulu. "Od velitele Bagdádího a stratégů z řad někdejších generálů irácké armády už bojovníci dostali příkaz snažit se proniknout místo do východní Sýrie a centrálního Iráku na západ, do Libanonu," píše server. Využít prý mohou už prošlapané cestičky z minulosti, špatný stav libanonských bezpečnostních složek, chronickou nestabilitu v zemi rozdělené mezi křesťany a šíitské a sunnitské muslimy.

Jako s významným faktorem počítá IS i s uprchlíky, a to nejen se syrskými, ale rovněž s palestinskými, kterých je v zemi 425 tisíc. V Libanonu žijí už desítky let, přesto přebývají ve čtvrtích postavených z někdejších uprchlických táborů a ani oni nejsou spokojeni se svými životními podmínkami.

Na první pohled se ale v Libanonu zdá, že bojovníky IS tady nikdo nečeká. Kdo cestuje přes letiště v metropoli Bejrútu, nevidí žádné ozbrojence a u vstupů do haly ani nikdo neskenuje zavazadla, což jsou opatření běžná i v Evropě. Když ochranku upozorníme na opuštěnou tašku, jen pokrčí rameny a odchází pryč, aby situaci nemusela řešit. V centru města už vojáci jsou, po útoku na parlament v Londýně také uzavřeli celé okolí libanonského sněmu. Cestou na severovýchod pak návštěvník projíždí četná kontrolní stanoviště, kde však bezpečnostní složky jen zběžně nahlédnou do aut a nechají je projet. A v Baalbeku, městě na severu údolí Bikáa, připomínají napjatou situaci jen zátarasy před šíitskou mešitou.

Před syrským konfliktem byl Baalbek vyhledávaným cílem turistů kvůli svým jedinečným římským památkám. Dnes působí Jupiterův chrám a jeho okolí ospalým dojmem, je tu jako vymeteno. "Dám vám hned dva pokoje a slevu, hlavně prosím zůstaňte," láká správce penzionu hned vedle starého města. Americké a britské ministerstvo zahraničí totiž zařadilo Baalbek do takzvané červené zóny, kam turistům nedoporučuje cestovat. Stejně jsou na tom i další místa na severu a východě včetně druhého největšího města Tripolisu.

"Zelená", a tudíž poměrně bezpečná, je zhruba polovina země. A zatímco do syrské války se turismus vzpamatovával z šoku po předchozím konfliktu s Izraelem a rychle dosáhl podílu 22 procent na HDP země, teď je zase v útlumu. Podle ministra turistiky Michela Pharaona je třeba se se situací smířit a lákat návštěvníky na místa v současnosti přístupná: "Potřebujeme alespoň nějakou míru stability, aby to šlo," říká.

Pošleme vás domů

Libanonský prezident Michel Aoun by ale nejraději poslal syrské běžence tam, odkud přišli. "Bez návratu uprchlíků se konflikt vyřešit nepodaří," říká muž, kterého parlament zvolil v říjnu jako reprezentanta největší křesťanské strany v zemi, Svobodného vlasteneckého hnutí. Podle Aouna představují běženci jasné bezpečnostní riziko, a čím dříve budou pryč, tím lépe. Prezident je přitom znám sympatiemi k režimu syrského lídra Bašára Asada a přivítal i plán Donalda Trumpa vytvořit v Sýrii bezpečné zóny, kam by bylo možné běžence vracet.

Mezi uprchlíky vyvolal Aounův záměr zděšení. Většina z těch, kteří tu zůstávají, jsou totiž sunnitskými muslimy, často běženci z oblastí ovládaných opozicí. A ti nejsou právě přáteli syrského režimu, preferujícího šíity a křesťany. "Aoun má blízko k Asadovi a jako první klidně může deportovat ty, po nichž Asadův režim pátrá," řekl katarské televizi al-Džazíra syrský běženec Muhamad pobývající v Bejrútu. Se záměrem prezidenta nesouhlasí ani OSN, která z principu trvá na tom, že návraty musejí být dobrovolné.

"Uprchlíci se musejí vrátit, otázka je, jak a kdy," říká pro al-Džazíru libanonský politolog a bloger Michael Young. Podle něho to tak rychle nepůjde, už jen proto, že jejich domovy jsou zničené. Otázkou prý je, nakolik si návrat statisíců sunnitů, kteří sympatizují s opozicí, přeje i prezident Asad. "Navenek tak sice hovoří, ve skutečnosti si to ale nepřeje," dodává Young.

 Autor je editorem Českého rozhlasu-Radiožurnálu