Válečný rituál pasola. Hra, při které létají oštěpy a teče krev

Dusot koní, svištění oštěpů vzduchem, hlasité výkřiky, zmítání těl v euforickém opojení a majestátní jezdci. Pasola. Válečný rituál, při kterém v minulosti tekla krev a umírali lidé. Dnes jsou ostré hroty oštěpů zakázány a podle místních jde spíše o hru podobnou sportovnímu utkání. Já jsem však měla úplně jiný dojem.

"Přijeli jste se podívat na pasolu?" ptá se nás majitel ubytování, který se záhy představuje jako bapa Mega. Nepřijeli. Udiveně se díváme jeden na druhého a nechce se nám věřit, že máme takové štěstí. Válečný rituál se na indonéském ostrově Sumba koná pouze pár dní v roce. V minulosti jeho začátek určoval mořský červ nyale, který se na pobřeží dostává jednou ročně. A tak začneme shánět motorky, bez kterých se nikam nedostaneme. Majitelka, přísná žena v tradičním šátku, která má v domě hlavní slovo, nám slibuje, že budou ráno v devět připravené. Mezitím odnášíme krosny do našich pokojů, ve kterých pod moskytiérou strávíme několik následujících nocí.

Barevné domečky na pobřeží oceánu se do muslimské vesnice Pero jaksi nehodí. Jsou upravené, čisté a zdánlivě moderní. Dokonce máme v domě společnou koupelnu. Raduju se. Koupelnu... no, spíše místnost, ve které je vysoká nádrž připomínající vanu, jejíž součástí je malá umělohmotná nádoba. Mandi, indonésky koupel, tak zahrnuje sérii monotónních pohybů: nabrat stojatou vodu pochybného původu a polít se. Za pár dní říkám sprchování "polívačka". Ráno nás budí slunce a nesnesitelné horko. Snídaně je na stole, ale slíbené motorky stále nikde. Čas tady nic neznamená. Dopravních prostředků se nakonec dočkáme od dvou místních kluků a bapa Mega nám klade na srdce především opatrnost. Přilby nám však nedá. Vzhůru na pasolu!

Hello, mister

Cesta je plná kamenů, metr širokých děr, prachu, křiku a různých zvířat. Troubí se na každém kroku. Jako jediní běloši široko daleko způsobujeme rozruch. Polonahé děti vybíhají z malých dřevěných domků často doplněných o kus plechu a volají "hello, mister", což je pozdrav určený výhradně cizincům. Je jim jedno, jestli jste žena nebo muž, tady jste prostě "mister". A já z motorky mávám, usmívám se a nevěřím, kolik nadšených dětských pohledů se mi vrací. Čím jsme blíž k místu dění, tím celá doprava houstne, přibývá hluku a zvídavých pohledů. Zanedlouho nás dělí od ostatních motorek pouze pár centimetrů a u provizorní závory platíme vstupné, které je v přepočtu asi čtyři koruny na osobu. Nikdo se nás nesnaží ošidit. Motorky parkujeme u policistů, kterých jsou na místě desítky. V neprůstřelných vestách vypadají jako malí kluci, když se navzájem se smíchem fotí a k boku tisknou samopaly.

Stojím na přímém slunci a rozhlížím se po rozlehlém hřišti, na kterém se od rána shromažďují stovky lidí. Jezdci vypadají na koních bez sedel a s barevnými ozdobami jako válečníci připravení k boji. Okolo pasu mají omotaný tradiční sarong, tedy sukni určenou jak pro muže, tak pro ženy, a v rukou třímají oštěp vyrobený z bambusu. Mezi hledištěm a bojištěm je natažené tenké lano, které však zanedlouho většina diváků ignoruje. "Pojďte si sednout, slečno," volá na mě policista a zve mě do první linie. S úsměvem odmítám a zůstávám ve zdánlivém bezpečí. Záhy se ke mně však přihrne muž v kožené bundě. Asi ve čtyřicetistupňovém horku. Nechápu.

Výkřiky dávného kmene

Představuje se jako Dany a dobrou angličtinou mi vysvětluje, že pracuje jako místní průvodce pro turisty. "Pasola je už jenom hra. Dřív jezdci používali oštěpy s ostrým koncem a tekla krev. Dnes jsou ale zakázané," popisuje. Muži ze dvou znepřátelených kmenů střídavě vyjíždějí k protivníkům a snaží se některého z nich trefit oštěpem. Dusot koní sílí, oštěpy létají vzduchem a fanoušci se proměňují v příslušníky dávných kmenů. Tohle rozhodně nevypadá jako nevinná hra. Publikem zmítá euforie a s každým zásahem protivníka se ozývají hlasité skřeky. Na tvářích mají sice úsměv, ale v očích se jim zračí vzrušení a touha po vítězství. Potím se. Dav okolo mě neustále houstne a posunuje se směrem ke středu. Nastal čas k odchodu.

U zaparkovaných motorek se během několika málo minut vytvoří malý hlouček domorodců. Nic nechtějí, jenom stojí a pozorují nás. Tři odvážnější náctileté holky ke mně přiskakují. "Vyfotíš se s námi?" dávají dohromady společnými silami otázku v angličtině a chichotají se. Souhlasím a dívka s amatérsky naneseným bělícím krémem mě chytá okolo ramen. Máváme a odjíždíme. Večer při západu slunce se bapa Mega na malém dvorku sklání k zemi a volá nás k sobě. "To je on, mořský červ nyale," usmívá se a ukazuje na tenkou dlouhou žížalu. Posla pasoly.