Před 200 lety začal zrod latinskoamerických národů

19.04.2010 07:00

Takzvaní kreolové povstali před dvěma sty lety v Latinské Americe proti vlasti svých někdejších předků a zahájili tak války za nezávislost. Za jejich rozbušku bývá považována revoluce ve Venezuele z 19. dubna 1810, následovaná vzpourami v dalších zemích kontinentu.

Vítězný boj proti kolonizátorovi však vystřídaly občanské války, převraty a diktatury a někde i více či méně přímé intervence USA. Typickým jevem tamní politiky se stal systém caudillů, autoritativních vůdců, který mnohde přetrval až do druhé poloviny 20. století.

Inspirací válek ze nezávislost v Latinské Americe byly svobodné Spojené státy americké (od roku 1783) a francouzská revoluce (1789-1799). Kreolové tehdy také hodně cestovali do Evropy, kde se seznamovali s myšlenkami osvícenství, a posléze doma zakládali vědecké společnosti, jež se postupně staly centry politického života.

Samotný boj zažehla okupace Španělska Napoleonem, který v roce 1808 dosadil na tamní trůn svého bratra Josefa. Tehdy začali kreolové v koloniích zakládat junty, jež původně organizovaly odpor proti stoupencům Napoleona ve jménu sesazeného krále.

Brzy si ale členové junt uvědomili, že dokážou záležitosti spravovat i bez Madridu.

Po vypuknutí povstání ve Venezuele v dubnu 1810 následovalo v květnu svržení místokrále v Buenos Aires, v červenci ustavili independisté juntu v Kolumbii a v září v Chile. Týž měsíc se k boji připojilo Mexiko a následovaly další španělské kolonie.

Větší část kreolů však tehdy ještě zůstávala neutrální, stejně jako domorodé obyvatelstvo, které v potomky někdejších dobyvatelů nemělo důvěru, mimo jiné proto, že slib zrušení otroctví a rozdělení půdy zůstávaly jen na papíře.

Do roku 1815 se proto novému španělskému králi podařilo znovudobýt většinu území. V roce 1816 ale zahájil Simón Bolívar druhou, tentokrát vítěznou etapu boje, a do roku 1819 ovládl téměř celý sever. Na jihu kontinentu slavil vítězství generál José de San Martín, jemuž vděčí za samostatnost Chile, Argentina a Peru.

Bitva u Ayacucha v Peru 9. prosince 1824, vybojovaná Bolívarem a generálem Antoniem José de Sucrem, znamenala konec vlády Španělska na kontinentě. Jako poslední ztratilo Španělsko Kubu a Portoriko v roce 1898, když prohrálo válku s USA.

V Mexiku druhá fáze válek za nezávislost dlouho netrvala. Španělský generál Agustín Itúrbide, vyslaný na jih zlikvidovat poslední partyzánské jednotky Vicenteho Guerrera, se totiž s Guerrerem spojil a v roce 1822 se stal mexickým císařem.

Ale jen na rok, než se útvar rozpadl a vznikla republika Mexiko a Spojené středoamerické provincie (Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua a Kostarika).

Bez válečného konfliktu získala nezávislost Brazílie. Dílem přispěl opět Napoleon, před nímž v roce 1808 uprchl s celým dvorem portugalský král do Ria de Janeiro, čímž Brazílie získala formálně statut království. Do Portugalska se dvůr vrátil v roce 1820, ale v Brazílii zůstal jako regent syn krále dom Pedro, jenž v září 1822 vyhlásil nezávislé Brazilské císařství.

Ve většině nových států v Latinské Americe se však dlouho nedařilo uvést v život ústavu a nastolit demokracii. Hospodářskou a politickou nestabilitu zneužili autoritativní jednotlivci, zejména armádní důstojníci, kteří ve válce znásobili svůj majetek a posléze si vytvořili síť závislých příznivců, kteří jim dopomohli až do centrálních vlád. V nich si pak caudillové utvrzovali pozici často formálními volbami.

Ve velké hře bohatství a politiky však byly často opomíjeny nejširší vrstvy obyvatelstva, jimž ani neoliberální politika z 90. let minulého století většinou nezlepšila ekonomickou situaci. V celé Latinské Americe žije stále více než třetina obyvatel pod hranicí chudoby, například i v jedné z nejvyspělejších zemí, Chile, je to asi 18 procent.

V Latinské Americe bylo první nezávislé Haiti, poslední Kuba

Chronologický přehled získávání nezávislosti zemí Latinské Ameriky (LA; americké země, které byly koloniemi Španělska, Portugalska či Francie a kde se dodnes hovoří těmito jazyky založenými na latině):

    HAITI: V roce 1791 zahájil Toussaint l'Ouverture boj černošských otroků, který skončil vyhlášením nezávislosti 1. ledna 1804 - jako druhá země na kontinentu, po USA.
    PARAGUAY: 14. května 1811 vyhlášena nezávislost; od října 1812 republikou, ale už v roce 1814 se k moci dostal první diktátor v dějinách samostatné Paraguaye.
    ARGENTINA: 25. května 1810 byl svržen místokrál a vznikla prozatímní vláda. Díky vojenským schopnostem San Martína zůstala oblast jediným územím v LA, které Španělsko znovu nedobylo. Nezávislost vyhlášena 9. července 1816.
    VENEZUELA: 19. dubna 1810 vypuklo povstání; 5. července 1811 vyhlášena nezávislost; boje pokračovaly do roku 1819, kdy 17. prosince vznikla Velká Kolumbie Simon Bolívar - nejznámější bojovník za nezávilost LA. (Venezuela, Kolumbie, v roce 1821 se připojila Panama a v roce 1822 Ekvádor) - zanikla v roce 1830, kdy se odtrhly Venezuela a Ekvádor.
    KOLUMBIE a PANAMA: 20. července 1810 vyhlásila Kolumbie nezávislost. Boje ale pokračovaly do roku 1819, kdy vznikla Velká Kolumbie (čerstvě nezávislá Panama se připojila v roce 1821), po jejím rozpadu v roce 1830 se na území Kolumbie a Panamy ustavila Republika Nová Granada (od roku 1861 Spojené státy kolumbijské a od roku 1886 Kolumbijská republika). Panama vyhlásila nezávislost roku 1903.
    CHILE: Nezávislost vyhlášena 18. září 1810, boje pokračovaly. Španělé zemi definitivně ztratili v bitvě u Maipú 5. dubna 1818.
    EKVÁDOR: Nezávislost v Quitu byla vyhlášena 10. srpna 1809, Španělé ale independisty brzy potlačili. Rozhodující byla bitva u Pichinchy v květnu 1822, po níž se Ekvádor začlenil do Velké Kolumbie. Samostatná Ekvádorská republika vznikla v roce 1830.
    MEXIKO: Válka za nezávislost trvala od září 1810 do srpna 1821, kdy nezávislost uznal španělský místokrál (královská koruna ji uznala až v roce 1836). Následoval vnitropolitický boj, během něhož se načas vrátily jednotky Španělska, Británie a Francie, která v roce 1863 prosadila v Mexiku císařství v čele s Habsburkem Maxmiliánem I., ten byl v roce 1867 republikány popraven a definitivně byla vyhlášena federativní republika.
    PERU: 28. července 1821 vyhlásilo nezávislost; boje však pokračovaly. Rozhodující byla bitva u Ayacucha 9. prosince 1824, která znamenala konec vlády Španělska i na celém na kontinentě.
    BOLÍVIE: Boje za nezávislost vypukly již v květnu 1809; nezávislost byla vyhlášena 6. srpna 1825.
    BRAZÍLIE: 7. září 1822 vyhlásil nezávislé Brazilské císařství syn portugalského krále a regent v Brazílii dom Pedro. Statut království získala země díky dočasnému přesídlení (1808-1820) portugalského dvora do Ria de Janeiro, kam král uprchl před Napoleonem. Monarchii v Brazílii svrhl převrat v roce 1889, kdy byla vyhlášena federativní republika.
    GUATEMALA, SALVADOR, HONDURAS, NIKARAGUA A KOSTARIKA - 1. července 1823 vytvořily federativní útvar Spojené středoamerické provincie; v roce 1838 se rozpadly na samostatné země.
    URUGUAY: Boje vypukly v roce 1810, v roce 1816 území obsadili ze sousední Brazílie Portugalci. Když 25. srpna 1825 Uruguay vyhlásila nezávislost, označila Brazílie za původce tohoto kroku Argentinu, jíž vyhlásila válku. Mírovou smlouvou z 3. října 1828 se Brazílie i Argentina zřekly nároků na Uruguay, čímž byla potvrzena její nezávislost.
    DOMINIKÁNSKÁ REPUBLIKA: Od roku 1791 povstání černošských otroků; 1. ledna 1804 vyhlášena nezávislost. V roce 1809 ale Španělsko s britskou pomocí získalo zpět východní část ostrova a v roce 1822 vtrhly na území ze západu haitské oddíly. Až 27. února 1844 vznikla nezávislá Dominikánská republika.
    KUBA: Španělského kolonizátora vystřídala po jeho prohrané válce s USA v roce 1898 americká armáda. Nezávislost Kuba vyhlásila 20. května 1902, ale její svrchovanost oklestil ve prospěch USA tzv. Plattův dodatek, na jehož základě byla mimo jiné vybudována základna Guantánamo (dodatek zrušen v roce 1934).