Azurové moře, písčité pláže a pitoreskní kamenné kostelíky; právě takovou tvář Kypru zná většina turistů, kteří na tento středomořský ostrov zavítají. Za idylickými kulisami však nepřestává doutnat spor mezi tureckými a řeckými obyvateli. Jeho řešení se nepodařilo najít ani po 50 letech.
Dnes (16. srpna) slaví Kypr půl století od vyhlášení nezávislosti Kypru na Velké Británii.
Ve své tisícileté historii zažil Kypr nadvládu mnoha národů a kultur včetně Byzance či Osmanské říše, která si ostrov podmanila v 16. století. Pro všechny představoval významný zdroj mědi, jejíž latinský název cuprum dal podle některých jazykovědců ostrovu jméno.
V roce 1878 získala kontrolu nad Kyprem Británie. Coby námořní velmoc oceňovala jeho výhodnou polohu, umožňující kontrolu nad východní částí Středomoří a ústím Suezského průplavu. Formálními vlastníky Kypru nicméně zůstali Osmané až do počátku první světové války, kdy Londýn ostrov anektoval a později mu udělil status korunní kolonie.
ČTĚTE TAKÉ: Rána pro sjednocení Kypru? Nový prezident severu
Kypr uvízl ve slepé uličce mezi Tureckem a EU
Britská nadvláda nad ostrovem ale vyvolávala u místního obyvatelstva stále silnější odpor. Do jeho čela se v polovině 50. let postavila Národní organizace kyperských bojovníků (EOKA), řízená arcibiskupem a pozdějším kyperským prezidentem Makariosem III. Ozbrojené protibritské povstání, jehož konečným cílem bylo připojení ostrova k Řecku, si během čtyř let vyžádalo několik stovek životů.
V únoru 1959 tak byla mezi Londýnem, Aténami, Ankarou a reprezentanty Kypru uzavřena dohoda o budoucnosti ostrova. Dokument tvořil právní základ nezávislosti Kypru, vyhlášené 16. srpna 1960. Britská přítomnost na ostrově nicméně trvá dodnes, na jižním pobřeží ostrova mají Britové dvě vojenské základny.
Vyhlášení Kyperské republiky ale zvýraznilo problémy ve vztazích mezi zdejšími tureckými a řeckými obyvateli. Spory záhy přerostly v ozbrojené střety, které si na jaře 1964 vynutily rozmístění jednotek OSN. Ani mise UNFICYP ale kýžené uklidnění situace nepřinesla.
Turecká menšina si vytvořila vlastní samosprávné orgány a mezi kyperskými Řeky došlo k opětovné aktivaci skupin, bojujících za připojení ostrova k Řecku. Počátkem 70. let tak Kypr připomínal sud se střelným prachem.
Jiskrou, která jej odpálila, se 15. července 1974 stal útok řeckokyperských oddílů podporovaných členy teroristické organizace EOKA-B na prezidentský palác v Nikósii. Na pokus o puč zareagovalo Turecko invazí na Kypr, kterou odůvodnilo snahou o ochranu turecké menšiny. Během tří týdnů získala turecká armáda pod kontrolu více než třetinu ostrova a koncem srpna bylo mezi oběma částmi Kypru vytvořeno nárazníkové pásmo, známé jako Attilova nebo také zelená linie.
V listopadu 1983 pak byla v okupované severovýchodní části ostrova vyhlášena Severokyperská turecká republika, jejíž existenci však uznalo pouze Turecko.
Během uplynulých pětatřiceti let byl učiněn bezpočet diplomatických pokusů obnovit jednotu země, žádný z nich však neuspěl. Příčin byla celá řada, počínaje odlišnými názory na státoprávní uspořádání sjednoceného ostrova až po ožehavou otázku návratu uprchlíků a restituce jejich majetku.
Zatím nejblíže ke sjednocení se Kypr ocitl v roce 2004. Plán tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofiho Annana počítal se vznikem konfederativního státu a jeho následným vstupem do EU. V referendu, které se konalo v dubnu 2004, se bezmála dvě třetiny voličů z turecké části Kypru vyslovily pro přijetí návrhu.
Oproti tomu 76 procent kyperských Řeků hlasovalo proti, což nadějný plán pohřbilo. Do unie tak v květnu 2004 ostrov vstoupil rozdělený, byť formálně je členem sedmadvacítky celý.
Foto: www.profimedia.cz
