RAF - nikdy nedoléčené německé trauma

09.04.2009 06:30

Žádné téma neprožívala Spolková republika v poválečném období tak dlouho a napjatě jako existenci a působení domácí levicové teroristické RAF - Frakce Rudé armády. Existovala celkem 28 let, od osvobození vězně Andrease Baadera novinářkou Ulrike Meinhofovou 14. května 1970 až po oficiální prohlášení o jejím rozpuštění v dubnu 1998.

Přirozeně existuje v novodobé německé historii řada témat či událostí, které měly a mají pro republiku mnohem větší význam: hospodářský zázrak, opětovné vyzbrojení a vstup do NATO, sjednocení Německa...

RAF je ale něco jiného.

Stala se traumatem republiky na několik desetiletí. RAF se totiž pokusila rozbít systém Spolkové republiky, zasáhnout její nerv. Stát se mohl snažit podnikat, co chtěl, teror se mu nedařilo zastavit.

RAF zavraždila celkem 34 lidí, mezi nimi celou řadu zástupců státního pořádku. Smutným vrcholem dlouhé série mordů byl takzvaný Německý podzim (Deutscher Herbst) v roce 1977.

Šest týdnů trvající období tehdy začalo únosem předsedy Spolkového svazu německého průmyslu Hanse-Martina Schleyera (bývalého esesáka) 5. září. Komando teroristů zavraždilo i čtyři členy jeho doprovodu. Únosci měli Schleyera týdny ve své moci a žádali propuštění jedenácti vězněných příslušníků RAF.

Film Baader Meinhof Komplex: Best of RAF

Film Baader Meinhof Komplex, který právě přichází do českých kin, inscenuje velice solidním způsobem obrazy z moderní německé historie, dokládá však i limity "ilustrátorské" metody jeho autorů. Velkoproducent a scenárista Bernd Eichinger jako by v posledních letech obsadil na německé scéně místo specialisty na bolavá místa národní minulosti.

Poté co ve filmu Pád Třetí říše dal německým divákům ochutnat klaustrofobickou atmosféru Hitlerova bunkru v posledních dnech války, obrátil se k novějšímu traumatu - krvavému tažení ultralevicové Frakce Rudé armády (RAF) proti západoněmeckému režimu v 70. letech.

Bolavost toho tématu nespočívá jenom v tom, že při akcích RAF umírali lidé a že násilnou smrtí sešlo (ať už cizí nebo vlastní rukou ve vězení) i mnoho členů skupiny. Střet teroristů ze skupiny Andrease Baadera (Moritz Bleibtreu) a Ulrike Meinhofové (Martina Gedecková) s německým státem byl i jakousi občanskou válkou v malém.

Členů RAF sice byla jenom hrstka, v rámci německé společnosti ale zdaleka nebyli izolovaní, nemalá část především mladých lidí s nimi více či méně otevřeně sympatizovala.

pokračování recenze najdete ZDE

Aby zvýšili tlak na spolkovou vládu v Bonnu, pověřila RAF palestinské komando, aby uneslo letadlo. Čtveřice arabských únosců se zmocnila stroje "Landshut" společnosti Lufthansa s 86 cestujícími a zastřelila kapitána Jürgenna Schumanna.

Během pěti dní trvajícího hororu se letadlo pohybovalo na trase Malorka - Řím - Kypr - Dubaj - Jemen - Mogadišo. Tam 18. října osvobodili rukojmí příslušníci německé protiteroristické jednotky GSG-9 a zabili tři ze čtyř únosců.

Na nepodařenou teroristickou akci zareagovali příslušnici RAF věznění ve Stammheimu (u německého Stuttgartu), Baader, Enslinnová a Raspe, sebevraždou. Následující den RAF oznámila zavraždění uneseného Schleyera. Situace v Německu připomínala výjimečný stav.

Historie "městských partyzánů" z RAF ve zkratce

Teroristé z Frakce Rudé armády byli aktivní v letech 1970 až 1993 (oficiálně zrušena 1998). Skupinu založili kolem roku 1970 Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Horst Mahler, Ulrike Meinhofová, Irmgard Möllerová a další. Kořeny skupiny sahají do později rozpadlého studentského hnutí v západním Německu na konci šedesátých let 20. století.

RAF byla jeho nejradikálnější odštěpenou skupinou. Její název se poprvé objevil roku 1971 v programovém textu "Koncepce městské guerilly" z pera novinářky Ulrike Meinhofové. Skupina vystupovala jako místní buňka mezinárodního boje s údajným kapitalisticko-imperialistickým utlačováním mas. Spatřovala v něm nový fašismus.

Sympatizovala s revolucionáři a osvobozeneckými boji ve třetím světě a ideově se opírala o Maa, Castra a Guevaru. Brutální teror RAF počítal s mrtvými a zaměřoval se zprvu hlavně na americké vojenské instituce a německé politické, bezpečnostní a hospodářské elity.

1. generace RAF

Útěkem Baadera z vězení roku 1968 (za pomoci Meinhofové) vznikla první generace RAF. Často se označuje jako "Skupina Baader-Meinhofová". Její příslušníci uprchli do Jordánska, absolvovali tam u palestinského Fatahu vojenský výcvik a vrátili se do Německa do ilegality. V letech 1970-1972 uskutečnili sérii přepadení bank a pumových útoků.

Členové vedení RAF byli zatčeni v roce 1972 a odsouzeni roku 1977 za několikanásobnou vraždu a pokusy o vraždy na doživotí. Meinhofová se v cele oběsila 9. května 1976.

2. generace RAF

Jedním z hlavních cílů takzvané druhé generace RAF se stalo osvobození jejích zatčených členů. Skupina proto změnila svou strategii a rozšířila svou Válka zabijáků proti státu. Magazín Spiegel. působnost i za hranice Německa (obsazení německého velvyslanectví ve Stockholmu, duben 1975). Například v dubnu 1977 zavraždilo Komando Ulrike Meinhofové generálního prokurátora SRN Siegfrieda Bubacka a v červenci RAF zastřelila šéfa představenstva Dresdner Bank Jürgena Ponta.

V říjnu téhož roku, během tzv. Německého podzimu, uneslo palestinské komando sympatizující s RAF letadlo Lufthansy.

Do druhé generace RAF patřili mimo jiné Brigitte Mohnhauptová, Christian Klar, Knut Folkerts a Günther Sonnenberg.

Počátkem 80. let skupinu opustila řada členů, kteří dostali novou identitu ve východoněmecké NDR. Z hlavních aktérů byli roku 1982 zatčeni Mohnhauptová a Klar.

3. generace RAF

Po dobrovolných odchodech ze světa svých vůdčích osobností přistoupila RAF k dalším změnám strategie. Jestliže se předtím jen vyznávala ze sympatií k různým zahraničním revolučním hnutím, teď s nimi začala spolupracovat, třeba s francouzskou Action Directe.

Němečtí teroristé pokračovali v útocích na vojenské cíle NATO a vraždili jednotlivce, zčásti neznámé širší veřejnosti. Nezaměřovali se už jen na hlavní představitele německého kapitalismu a imperialismu.

Ve spolupráci s Francouzi podnikla RAF v srpnu 1985 bombový útok u americké letecké základny ve Frankfurtu nad Mohanem. Dva lidé zahynuli a třiadvacet utrpělo zranění. V dalších šesti letech RAF zavraždila ještě pět lidí.

Obětí posledního zdařilého atentátu RAF se v dubnu 1991 stal Detlev Karsten Rohwedder, šéf státní organizace Treuhand, jež měla na starosti často kritizovanou privatizaci východoněmeckých podniků.

Podle faxu zaslaného tiskové agentuře Reuters se RAF 20. dubna 1998 prohlásila za rozpuštěnou.

Frakce Rudé armády, při jejíchž akcích se Němcům téměř tři desítky let tajil dech, nebyla vlastně nikdy větší než malá školní třída. V žádném období neměla více než dvacítku členů - většinou to bylo méně.

Její rozsáhlá politická prohlášení (mají dohromady více než půl tisícovky stran) byla téměř vždy politicky dost chatrná.

A navíc se pro běžného občana vyznačovala obtížnou stravitelností.

Krédo RAF znělo: "Ozbrojený boj" je "nejvyšší formou třídního boje". Podle vzoru jihoamerických městských gueril chtěla "mobilizovat potenciální revoluční část lidu", tedy přimět je k násilnému převratu. Co by mělo přijít potom, RAF nikdy neřekla.

Slabá místa své ideologie se snažila zamaskovat tím, že propagovala "primát praxe". Nejdříve je na řadě "revoluční iniciativa" a až později "třídní analýza, kterou potřebujeme".