A Němci platí a platí
EU na scestí. Když začnou poroučet dlužníci
11.08.2012 18:45
Proces evropské integrace ve své historii slučoval ušlechtilý cíl sjednotit kontinent, byť v blíže neurčené budoucnosti, s praktickými opatřeními, velmi konkrétními, která byla zaměřena na řešení problémů tak, jak se vynořovaly. Až do krize eura to byla historie úspěchů, píše italský deník Corriere della Sera.
Integraci vždy pomáhalo, že se postupovalo bez politizace problémů, která by vyvolávala konflikty, podle principu pokus - chyba nebo úspěch. Alespoň dodnes. I zrod eura nastal tím způsobem, že se uvažovalo: "Zavedeme ho a pak uvidíme."
Vládly naděje, že monetární sjednocení může přinést rovněž rozhodující kroky vpřed na poli politické integrace. Nikdo však nevěděl, kdy tyto kroky budou učiněny.
Krize eura všechno změnila. Není totiž možné z ní vybřednout s tradičním evropským pragmatismem, není možné ji překonat bez vysoce politických řešení. Ve hře tu není nic menšího než národní svrchovanost a principy a procedury zastupitelské demokracie.
List Financial Times nedávno přinesl názor člena rady Evropské centrální banky Otmara Issinga.
Ve shodě s míněním veřejnosti ve své vlasti Issing konstatuje, že požadovat na německých daňových poplatnících vyrovnání dluhů (prostřednictvím eurobondů či jinak) zemí jižní Evropy, aniž by měli právo vykonávat přísnou kontrolu nad tím, jak budou jejich peníze použity, by znamenalo porušit demokratický princip no taxation without representation (žádné daně, jestliže poplatníci nemají právo volit své zástupce).
Proč by němečtí daňoví poplatníci měli vydávat peníze, aniž by tu byly mechanismy k zajištění jejich kontroly nad tím, jak budou tyto peníze vynakládány? To podle Issinga zdaleka neprospívá integraci a v Německu to vyvolává tak silný odpor, že by mohl vést až k rozpuštění unie.
Ať se nám to líbí, nebo ne, je to pádný názor, který nemůže být opomíjen. Lze jen Issingovi namítnout, že by si italští daňoví poplatníci mohli klást podobnou otázku, pokud jde o to, že Německo se dnes financuje negativními daněmi.
Abychom však na druhé straně pochopili postoj Němců, stačí připomenout, co se před několika týdny stalo v Itálii: nezvedly se snad vzhledem k dramatické situaci s účty Sicílie hlasy, které žádaly vládu, aby pro region Sicílie vytvořila komisariát?
A jiné, které vypovídaly o neochotě četných daňových poplatníků dále platit, aniž by mohli mít kontrolu nad sicilskými výdaji?
Sicilský příklad se přirozeně týká vztahu toho, kdo platí a kdo utrácí v rámci jednoho národního státu. V evropském případě je tato otázka komplikována právě absencí jednotného státu. V podstatě však jde o stejný problém: kdo platí, má mít právo kontrolovat výdaje.
Z krize nemůžeme vybřednout, jestliže nenalezneme způsob, jak spojit oba požadavky: dát záruky Němcům ohledně toho, jak budou využity jejich peníze, a dát záruky ostatním, že nevyhnutelná ztráta svrchovanosti nebude silnějším zneužita (jako je tomu v případě negativního financování) k dalšímu oslabování slabších k vlastní výhodě.
Je to dvojitý a zkřížený systém záruk, který je třeba vytvořit. Nejen revoluce, ale také nekrvavá sjednocování nejsou žádné gala hostiny.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.