Očima Petra Musila
Hráli si se sirkami a teď se diví, že hoří

Tragikomický příběh britského (ne)odcházení z Evropské unie komentuje Petr Musil.

Přibližně za tři měsíce to budou už tři roky, co se většina britských voličů v referendu vyjádřila pro odchod ostrovního království z Evropské unie. Namísto světlých zítřků se dostavily zamlžené dnešky bez světla na konci tunelu a těžká, ale opravdu těžká kocovina.
Pánové Cameron, Johnson nebo Farage, kteří si tak dlouho chodili hrát do pomyslného stohu referenda o brexitu se sirkami, od požáru utekli jako malí kluci. A ten bordel, který po sobě zanechali, po nich musí uklidit "matka" Theresa.

Jenže ani ona si u toho nepočíná příliš obratně. Připomíná spíše bezradnou hospodyni, která hromádku smetí mete z jednoho rohu místnosti do druhé a pak zase zpátky. Therese May na kuráži nepřidává ani lídr opozičních labouristů Jeremy Corbyn. Ten za ní neustále pobíhá, koště jí chce vyrvat z ruky, aby to pak mohl dělat... úplně stejně.

A tak May pendluje mezi Londýnem a Bruselem a funguje jako spojka, přes niž si vzkazy posílají britští poslanci a Evropská komise. Dohoda, kterou její kabinet skoro ty tři roky (sic!) dojednával, byla dvakrát shozena ze stolu i hlasy konzervativních zákonodárců. Šach mat. Velká Británie tedy požádala o odklad svého opuštění evropské osmadvacítky, čímž se brexitová soap opera nepatřičně prodlužuje.

Nezúčastněný pozorovatel tak může jen kroutit hlavou nebo na účet britské politické reprezentace vtipkovat. A také se tak děje. Například Theresu May sociální sítě překřtily na Theresu June, protože chtěla vystoupení z EU odložit až na konec června. Francouzská ministryně pro evropské záležitosti Nathalie Loiseau v žertu uvedla, že svého kocoura pojmenovala Brexit. "Vždy na mě po ránu mňouká, abych ho pustila ven. Když otevřu dveře, sedne si mezi ně a zlostně po mně loupe očima," svěřila se listu Journal du Dimanche. Britové jsou zkrátka k smíchu i svým odvěkým rivalům.

Jenže co bude dál? Ani odložení brexitu včetně přijetí dohody o něm situaci nijak zvlášť nevyřeší. Jakmile se Velká Británie ocitne mimo Evropskou unii, nastane přechodné období, které má podle brexitové smlouvy trvat nejméně dvacet měsíců. Teprve během nich se mají napevno domluvit vztahy mezi Spojeným královstvím a sedmadvaceti unijními zeměmi.
Britové tak formálně již členy EU nebudou, ale ještě nějaký čas zůstanou součástí jednotného trhu, ovšem bez jakékoli možnosti hovořit do jeho pravidel. Zjednodušeně by se dalo říci, že žádá-li May o odložení brexitu, chce vlastně odložit dohodu o odložení brexitu. Že se v tom nevyznáte? Nezoufejte, nejste sami.

Zmatek a nejistota ovládají i byznys, což nepomáhá britskému ani unijnímu hospodářství. Firmy ve Velké Británii, ale i na kontinentu se připravují na všechny možné výsledky onoho chystaného "rozvodu". Jenže to brzdí jejich plány. Neinvestují tak, jak by mohly (a chtěly), netvoří tolik pracovních míst, kolik by mohly, a neplní veřejné rozpočty takovými sumami jako v případě, kdy by k žádnému brexitu nemělo dojít.

Průběh britského odcházení z Evropské unie je učebnicovým příkladem toho, jak to dopadne, když se politici zřeknou své odpovědnosti a o důležitých věcech nechají rozhodovat občany v referendu. Jak chcete smysluplně zúžit otázku, zda vystoupit z nějakého klubu, který vám dává spoustu výhod, ale zavazuje vás i k povinnostem, do věty, na niž se dá odpovědět ANO nebo NE?

Argument, že občané nejsou hloupí, a proto by se měla možnost hlasování v referendu co nejvíce rozšířit, je lichý. Občané samozřejmě hloupí nejsou. Z definice ale nemají dokonalý přehled o všech otázkách, které se ve veřejné sféře rozhodují. A ani nejsou schopni ho získat. Chodí do práce, živí rodiny, řeší tisíc a jednu věc týkající se jich samých. Od rozhodování o strategických věcech tu jsou politici. To je zase jejich práce. Pokud s nimi nebudeme spokojeni, zvolíme příště politiky jiné. Je skoro absurdní, že si musíme stále dokola připomínat, v čem je parlamentní demokracie výhodnější než demokracie přímá.