Historická podobnost
Když Němci nenáviděli Němce

Tisíce sudetských Němců a jejich potomků trpí bolestnými vzpomínkami na to, jak se k nim po příchodu do Německa chovali jejich vlastní soukmenovci. Řada vyhnanců proto ztotožňuje svůj poválečný osud s osudem dnešních uprchlíků.

Příkladem může dnes sedmasedmdesátiletá paní Wolftraud de Conciniová, která musela v pěti letech opustit svůj domov v Radvanicích u Trutnova. Tehdy se ještě jmenovala Schreiberová a patřila do rodiny sudetských Němců. Sama přitom přiznává, že nejbolestnější vzpomínky nemá na samotný odsun z Čech, ale spíše na první roky, strávené v severním Německu.

"Nastoupila jsem do školy, kde mezi sebou všichni mluvili nářečím, zcela jiným než na jaké jsem byla zvyklá z rodiny. Já nechtěla být jiná, ale my všichni východní vyhnanci jsme byli jiní. Neradi vidění, zbídačelí vyhnanci, kteří nemají žádné peníze a u řezníka nakupují to, co domácí nechtějí. A když už nemají, co jíst, žebrají," řekla Týdnu.cz Conciniová. O svých tehdejších i současných pocitech, spojených s odsunem, napsala v němčině a italštině úspěšnou knihu "Čechy tam a zpátky" .

Nejen Conciniová, ale i mnoho dalších sudetských Němců rychle vystřízlivělo z představy, že se k nim starousedlíci v jejich nové vlasti budou chovat přívětivě. Zejména děti dokázaly někdy s dětskou krutostí připomenout svým přistěhovalým spolužákům, že o ně vlastně nikdo nestojí, že pro místní představují jen nechtěné břímě. A bylo jedno, zda uprchlík pochází ze Sudet nebo třeba z Kaliningradu. "Vyhnanci přišli do Německa, znali jazyk, ovšem i přesto měli velké problémy s integrací. Místní je nazývali cikány nebo pancharty," řekl už dříve Týdnu mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt.

Prakticky v celém Německu lidé po válce těžko sháněli potraviny i ubytování. A najednou se měla válkou zbídačená země ještě postarat o miliony vyhnanců, přicházející z východní a střední Evropy. Odezva byla často krutá a nemilosrdná. Starousedlíci se k sudetským a východním Němcům chovali někdy mnohem hůře než dnešním uprchlíků ze Sýrie nebo afrických zemích.

"Brémy už nemohou přijmout ani jednoho člověka. Město je uzavřené." Takový nápis na ceduli vítal uprchlíky na hlavním nádraží v Brémách. Pod ním kdosi namaloval siluetu vybombardovaného města. Odpor vůči vyhnancům, byť mluvících stejným jazykem, byl v některých oblastech tak silný, že zaváněl rasismem a xenofobií. Podle deníku Franfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) varoval po válce jeden z radních v severoněmeckém městě Flensburg před míšením zdejší krve s "mulaty". Tak nazýval německé uprchlíky z východního Pruska.

V souvislosti s takzvanou uprchlickou krizi se najednou o této dějinné kapitole začíná v Německu znovu mluvit. A otevírá se tak "pandořina skříňka", kterou by mnoho Němců už nechalo raději zavřenou. "I když se situace dnešních uprchlíků zásadně liší od situace uprchlíků a vysídlených osob v roce 1945, osudy a osobní zkušenosti mnoha nejsou tak daleko vzdálené," řekl minulý týden německý ministr vnitra Thomas de Maiziére.

I podle některých dalších německých politiků jsou poválečné zkušenosti sudetských Němců jedním z důvodů, proč se vyhnanci a jejich potomci chovají k dnešním uprchlíků vstřícněji než zbytek populace. A to i v otázce "střetu" náboženských pravidel. Mnoho sudetských Němců si totiž tento střet prožilo na vlastní kůži.

Velké konflikty vznikaly po válce například i i kvůli tomu, že do chudých zemědělských oblastí Bavorska přicházeli vzdělaní, městští Němci protestantského vyznání. A těm sedláci nemohli přijít na jméno. "Bojme se Prusů s namalovanými ksichty a nalakovanými nehty," prohlásil podle FAZ jeden ze spoluzakladatelů Bavorské rolnické strany.

V Bavorsku podle různých studií také v prvních letech po válce enormně vzrostl počet nemanželských dětí. Důvod je jednoduchý. Sňatky mezi katolíky a přicházejícími protestanty byly prakticky zapovězené. Další příklady střetů uvádí jedna německé studie, mapující osud vyhnanců v Dolním Sasku v roce 1951, tedy šest let po válce. Místní Němka si stěžovala policii, že vyhnanci pijí v neděli alkohol, a to dokonce během oslavy biřmování. Další Němec, místní sedlák, zlomil přistěhovalcům "vánoční strom" se slovy, že v téhle zemi se nebudou podporovat pohanské zvyky. A pokud tomu nechtějí uprchlíci rozumět, ať táhnou, odkud přišli.

S nepochopením se setkala i jedna z přistěhovalých žen, když chtěla uctít památku jednoho z místních zesnulých tím, že na pohřeb přinesla věnec. Starousedlíci ho ale okamžitě hodili s rozčilením na hnůj. Kladení věnců na pohřbech nebylo v kraji zvykem.

K integraci uprchlíků přitom nepřispívali ani některé násilné akce úřadů. Jestliže dnes mnozí Němci kroutí hlavou nad tím, že stát "zabírá" prázdné byty, aby je mohl pronajmout uprchlíkům, po válce byla tato praxe zcela běžná. Jak píše FAZ, speciální ozbrojené oddíly prohledávaly nejen domy, ale i byty. A pokud úředníci došli k závěru, že v bytě je ještě místo, ubytovali tam vyhnance často i proti vůli majitelů. Vyhnanci z východu bydleli ve stájích, na chodbách, ve sklepích.

Integrace vyhnanců probíhala velmi pomalu, odbourání předsudků vůči nim trvalo celá desetiletí. K lepšímu soužití mezi starousedlíky a nově příchozími přitom přispěla celá řada okolností, včetně třeba filmového zpracování osudu některých uprchlíků. Wolftraud de Conciniová vzpomíná na svůj první film, na který se v Německu vypravila s matkou. I když jim chyběly peníze i na jídlo, nemohly si filmový příběh nechat ujít.

Film "Grün ist die Heide" totiž vyprávěl příběh lásky mezi dcerou "východního" vyhnance a "rodilým" Němcem. Klasická "červená knihovna", která ale vyhnancům vháněla slzy do očí. "Opravdu je možné, aby nás místní konečně přijali, abychom přestali být jiní? Až tenhle film mi zvedl sebevědomí. Byla jsem skutečně vyhnancem, byla jsem jiná, mám ale právo na to, aby ostatní mou odlišnost akceptovali," píše Conciniová ve své knize.

Vyhnanci časem prokázali, že si kromě "podivných" zvyků ze svého bývalého domova přinesli i pracovní návyky a znalosti, důležité pro poválečnou obnovu země. V některých oblastech Německa se přistěhovalci stali dokonce hlavními strůjci strůjci takzvaného německého hospodářského zázraku. Příkladem může být nejbohatší německá spolková země Bavorsko, kde dnes žije přes milion poválečných uprchlíků nebo jejich potomků.

S rostoucí hospodářskou silou se také vyhnanci začali lépe organizovat, zakládat kulturní a církevní spolky, vstupovat do politiky a také jí výrazně ovlivňovat. Dnes má prakticky každá velká politická strana v Německu i Rakousku svého mluvčího pro vyhnance, voličskou sílu bývalých uprchlíků z Východu si nikdo nedovolí opomenout. Zároveň ale i desítky let po válce udržují různá sdružení vyhnanců kulturní tradici svých předků, pravidelně se scházejí, připomínají si zvyky z oblastí, odkud do Německa přišli. Podle některých německých historiků tak sice na jedné straně pomáhají udržovat takzvanou historickou paměť, na druhé straně je ale jejich chování důkazem, že vlastně se starousedlíky nikdy úplně nesplynuli. "Otázkou zůstává, zda se vyhnanci a jejich potomci už integrovali do společnosti ve svém novém domově také mentálně," píší Frankfurter Allegemeine Zeitung.

Marek Kerles