Výročí osvobození
Přeživší Osvětim: Špatné a dobré národy? Jen dobří a špatní lidé

Nejdůležitější jsou ti, kdo přežili - zdůrazňují organizátoři 70. výročí osvobození bývalého koncentračního tábora v Osvětimi-Březince, kde nacisté zavraždili na 1,1 milionu lidí. Kromě tuctu prezidentů a několika korunovaných hlav se úterních oslav zúčastní také asi tři stovky bývalých vězňů, obvykle ve věku okolo 90 let. Kromě minulosti mívají společné i přesvědčení, že jejich povinností a posláním je vyprávět dalším generacím o tom, co zažili.

"Viděl jsem scény jak z Dantova pekla. Úplně nahé lidi na nákladním voze, vzpínající ruce k Bohu. Věděli, že jdou na smrt. To jsem neodpustil a nemohu odpustit," zlobí se Leon Schwarzbaum, rodák z Hamburku, jehož celá rodina, 25 lidí, "šla do plynu". Sám je přesvědčen, že spíše než cokoliv jiného jej zachránila skvělá kondice trénovaného sportovce. Za dráty se snažil vše vidět, aby o všem mohl vyprávět - ale dlouhé roky o Osvětimi vůbec hovořit nedokázal. Teď jezdí po německých školách - a občas narazí i na vnuky esesáků, kteří však o tom, co dělali, mlčí dodnes.

"Dodnes neznám své pravé jméno, místo narození, rodiče, vlast. Mám jen číslo vytetované na ruce. To je vše, co mi zbylo z dětství," svěřuje se Anna Strižkovová, které byly jen dva a půl roku, když se dostala do Osvětimi, pravděpodobně v transportu z Běloruska. Po osvobození ji sovětští vojáci naložili spolu s dalšími dětmi do vlaku do Taškentu, ale při zastávce v Kyjevě nejslabší převezli do místní nemocnice, a tak si ji osvojila místní rodina, stala se Ukrajinkou. "Pracovali jsme celý život, aby Ukrajina vstala z ruin - a teď se do nich zase hroutí. To je veliká škoda," lituje.

"Nejstrašnější bylo úplně vše, ale pro mne nejhorší bylo číslo," říká Igor Malickij, někdejší sovětský zajatec. Jako syn velitele rudé jízdy byl od dětství zvyklý na koně - a najednou nosil číslo jako nějaký dobytek. Ale právě to, že se o koně dovedl postarat, mu i v Osvětimi pomohlo k lepšímu místu a k přežití: "Museli jsme tahat i zplynovaná těla. A v tom Tolja křičí, že se něco děje. Leží tu žena a drží v náručí dítě, asi půlroční. Hlásím esesáckému veliteli, že dítě je ještě živé. Vzal je za nožičky, máchl s ním a zabil jej!"

"Kdepak, nejsou všichni Němci stejní," míní Alina Dąbrowská, která se do tábora dostala jako členka polského odboje a v Osvětimi přežila i experimenty s nakažením tyfem. "Těším se, že žiju. Beru to jako čest a vyznamenání, a tak chápu jako svou povinnost vyprávět, čeho jsem byla svědkem," říká. "Roky jsem nemohla sem vůbec vkročit. Zase jsem tu byla až při 55. výročí, v roce 2000, a to jsem byla dočista dezorientovaná. Ale mezi baráky nechodím. Jen k pomníku, nikdy ne potmě a vždy ve skupině," dodává. Názor na Němce si po letech zlepšila díky besedám v Německu a také díky seznámení se skupinou Němek, které pomáhají v polských nemocnicích - nikterak organizovaně, jen samy za sebe.

"Přežila jsem jen díky tomu, že jsem byla na seznamu. Oskar Schindler byl hochštapler, ale dobrý člověk," říká Celina Biniazová, svého času nejmladší Židovka na seznamu lidí, které "Sudeťák" Schindler zachránil z pekla Osvětimi - a esesákům tvrdil, že právě její malé dětské ruce potřebuje k čištění strojů ve své továrně v Brněnci. Každopádně je ochotná přísahat, že film o rozporuplném dobrodinci je pravdivý až do posledního záběru. Po válce se s rodiči přestěhovala do Spojených států, z češtiny si zapamatovala snad jen "brambůrky" a "Svitavy".

"Nejsou špatné a dobré národy, jsou jen dobří a špatní lidé," věří Jacek Zieleniewicz, který sám sebe označuje za "šťastlivce". Vždyť Osvětim přežil a stále věří, že "budoucnost bude lepší, než bývala" a "nikdy se nevrátí doby, kdy lidé vraždili lidi".