Řeší to i Češka
"Radši jsem měla zemřít..." Oběti teroru v Bruselu čelí absurdním výzvám

Mnohdy absurdní a těžko pochopitelné situace prožili v minulém roce oběti či příbuzní obětí bruselských teroristických útoků. Už několik měsíců se jim s jejich údělem snaží pomoci asociace V-Europe, založená některými z nich. Jak připomíná spoluzakladatelka Češka Zora Vansteenkisteová, je i rok od tragédie jedním z nejdůležitějších úkolů připomínka těžkého údělu skutečných obětí široce medializované události.

"Teroristé útočí na stát. A lidé, kteří jsou ve špatný čas na špatném místě a stanou se oběťmi toho útoku, jsou vlastně padlými za stát. A stát by k nim měl přistupovat s určitým respektem - oni konkrétně představují ty hodnoty, na které se útočilo," řekla Vansteenkisteová.

Přesto některé z obětí rok starých sebevražedných výbuchů na bruselském letišti Zaventem a ve stanici metra Maalbeek čelí velmi složitým a pro lidi zvenčí v zásadě nepochopitelným problémům. "Lidé, se kterými jsme ve styku, se dostávají do absurdní situace, kdy je nemocnice žaluje, protože nezaplatili účty za ošetření," upozornila Vansteenkisteová. Belgická společnost se podle ní musí stále učit citlivému přístupu. V Bruselu loni při aentátech zahynulo 32 lidí a více než tři sta osob bylo zraněno.

Poslední z obětí útoků, která je stále v nemocnici, je Karen Northshieldová, úspěšná trenérka plavání s belgickými i americkými kořeny. Právě její vynikající fyzická kondice jí zřejmě umožnila přežít. Po dvaceti operacích je nadále odkázaná na pomoc odborníků, její léčba bude trvat roky a lékaři její stav srovnali se situací vojáků zraněných v Iráku či Afghánistánu. "Jsou chvíle, kdy si říkám, že jsem na letišti měla zemřít," svěřila se belgickému listu De Standaard.

Také ona upozornila na laxní přístup belgických úřadů. "Zatím nikdo nic neudělal, nic se nestalo. Jsem Belgičanka. Jak je možné, že se nestarají o vlastní lidi, o vlastní oběti?" ptá se ve videoreportáži deníku. Její otec Tom Northshield novinářům řekl, že belgická vláda i pojišťovna letiště se soustředily na okamžitou, krátkodobou pomoc, která v médiích ukáže, že se něco děje. Pojišťovna podle něj nabídla omezenou kompenzaci až půl roku po útocích, navíc pouze za podmínky, že rodina podepíše dokumenty zbavující letiště odpovědnosti.

Zora Vansteenkisteová z asociace V-Europe míní, že s oběťmi útoků by se mělo zacházet s respektem. "Měla by být zachována jejich důstojnost. Neměli by se dostat do finančních problémů, které nedokáží zvládnout, jen proto, že byli ve špatnou dobu na špatném místě. To se tady bohužel neděje," varovala.

Češka, která se do Belgie před lety vdala, mluví z vlastní zkušenosti. Sestra jejího manžela Fabienne zahynula při druhém z výbuchů na letišti Zaventem, v posledních okamžicích svého života tedy byla nejspíše někde v blízkosti Karen Northshieldové. Jedenapadesátiletá Fabienne pracovala u jedné z letištních společností a v úterý 22. března 2016 si poslední z několika ranních služeb o pár hodin prodloužila ve snaze vyhovět jednomu z kolegů. Stálo ji to život a rodinu Vansteenkisteových to hluboce zasáhlo.

"My jsme museli až do pátku čekat, abychom se dozvěděli, co se s ní stalo," vzpomíná Vansteenkisteová. A když se v pátek úřady ozvaly, rovnou pozvaly rodinu k identifikaci oběti v přesvědčení, že o její smrti už byli příbuzní informováni. "Ta situace byla absurdní, když se na to podíváte z nějakého odstupu. A když to vyprávíte lidem, kteří to nezažili, myslí si, že jste se zbláznili."

I proto je podle ní důležité, že asociace, kterou pomohla založit, umožňuje lidem s podobnými prožitky, aby společně diskutovali třeba o praktických postupech při komunikaci s úřady. "Něco vás s těmi lidmi začne spojovat, i když normálně byste nic společného neměli," říká Vansteenkisteová. Prožitek tragédie podle ní do určité míry oběti vyčlení ze společnosti. Na první schůzku letos v lednu přišly asi čtyři desítky lidí, nyní asociace sdružuje kolem 150 obětí a jejich příbuzných či pozůstalých.

Snaha vlády pomoci

Pro vznik V-Europe skupina pozůstalých a obětí našla inspiraci v sousední Francii, kde podobná organizace asistuje například lidem spojeným s útokem v pařížském klubu Bataclan, nebo ve Španělsku. "Měli jsme pocit, že jsme konečně našli někoho, kdo ví, o čem mluvíme, kdo situaci chápe a kdo nám může poskytnout nějaké informace co dělat," vzpomíná Vansteenkisteová.

Od vzniku asociace její zástupci jednali například s eurokomisařem pro bezpečnost Julianem Kingem či pomohli zorganizovat stále pokračující sérii slyšení obětí před vyšetřovací komisí belgického parlamentu.

"Musím říci, že v posledních měsících jsme dosáhli toho, že náš hlas je nějak slyšet a vláda a úřady se snaží pracovat na nějakém řešení. Samozřejmě, že rok po události zůstává v lidech ještě spousta hořkosti z toho, že byli někde zapomenuti a dostávají se do problémů, které jim komplikují život. Ale musím říci, že teď už tady ta ochota pomoci je," myslí si Vansteenkisteová.

Nadcházející výročí útoků označuje za "delikátní" a upozorňuje, že část vzpomínkových akcí byla zorganizována zcela bez toho, aby se někdo zeptal těch, kterých se výročí dotklo nejvíce. "Je to velice zmedializované a v téhle atmosféře je pro lidi těžké najít potřebný klidný moment," míní.