Zastřelení patnáctiletého mladíka Alexandrose Grigoropoulose policejní hlídkou odstartovalo největší vlnu nepokojů v Řecku za posledních několik let. Množí se spekulace o příčinách, průběhu i důsledcích této tragické události. Diskutuje se o pádu vlády a exemplárním potrestání viníků. Mezitím se v ulicích odehrává něco, co si u nás těžko dokážeme představit.
Je krásný slunečný den. Sjíždím z dlouhého kopce do centra Soluně. Všechno vypadá jako vždycky, jen trochu snadněji nacházím místo na parkování. Vycházím od budovy soudu a procházím Egnatií k Aristotelovu náměstí. Sluncem ozářené památky a vánoční výzdoba přímo lákají k fotografování. Tak fotím. Nic nepřipomíná spoušť, kterou jsem viděl včera v televizi. Jen několik skupinek mladých a černobílé plakáty s nápisem „Prasata a vrazi". Na kusu kartonu napsaný čas oznamuje začátek v 18.30. Jsou teprve tři. Chvíli obdivuji obrovský vánoční strom a loď, symbol řeckých vánoc na Aristotelově náměstí. Včerejší nepokoje připomínají jen ohořelé kontejnery a vyvrácené odpadkové koše.
ČTĚTE TAKÉ: Řeckého mladíka zabila podle vyšetřování odražená kulka
Vydávám se k univerzitním kolejím. Na křižovatce pod městským hřbitovem narážím na první skupinu asi dvou set mladých. Masky, výkřiky „prasata, vrazi". Zasahují těžkooděnci v plynových maskách a pomalu je vytlačují směrem od centra. V úzké uličce první bitka. Oklikou se dostávám do boční uličky. Není to moc dobré místo. Zleva kusy mramoru a kameny, zprava pálí slzné granáty. Vítr je příznivý, takže zatím vidím. Těžkooděnci zdánlivě ustupují a já se ocitám mezi demonstranty. Ten nejbližší mi jasným mezinárodním gestem naznačuje, co hodlá udělat se mnou i s foťákem. Zachraňuje mě prudký protiútok policistů, kteří jsou z mého fotoaparátu nadšeni snad ještě méně. Ustupuji a sleduji, jak mohutný policista maže fotky dívčině, která ustoupit nestačila. „Zatím jen laškují," slyším vedle. Myslím si své a vracím se k náměstí.
ČTĚTE TAKÉ: Řecko pohřbívá chlapce. Policie bojuje s radikály
Před policejní stanicí vidím zátarasy a očividně nervózní policisty. Nedaleko nich asi tisícihlavý dav, megafony, vlajky a již známé skandování. Zaujímám pozici na schodech blízkého kostela mezi skupinkou zahraničních studentů. Fotím i přes občasná upozornění, že mohu být považován za policejního dokumentaristu. Dav vypadá dost naštvaně, asi by nebyla šťastná záměna.
Starší dvojice se ptá na bezpečnou cestu. Omlouvám se, říkám, že jsem Čech. „Tak tohle v Praze nemáte, co ?" ozývá se mi za zády plynulá čeština. Rychle se seznamujeme. Od Nikose získávám cennou instruktáž o pouličních bojích. Dav se mezitím hnul, všude za ním hoří kontejnery. Dozvídám se, že zapálené popelnice odvětrávají slzný plyn a navíc slouží jako barikády. Vlevo před námi prodejna Vodafonu, na žaluziích je vidět, že už odolávaly včerejším bojům. Dnes je to horší. Plameny a dusivý kouř, všude kolem zoufale kvílejí poplašné systémy, tříští se sklo, ozývají se výbuchy. Rozervaný bok Eurobanky ironicky naplňuje nápis nad sebou: OPEN 24 HOURS. Další na řadě je mobilní operátor Wind. Tady už plameny šlehají do druhého patra, marné jsou pokusy o uhašení. „Kde jsou hasiči?" zní kolem. Ti se jen těžko se prodírají barikádami, dorážejí až za dvacet minut. Požáry už tvoří téměř souvislou ohnivou řadu.
Přestože můj zkušený průvodce tvrdí, že se ničí jen nadnárodní monopoly, hoří i malé místní obchody. Odolávají jen mohutné žaluzie americké ambasády, tady oheň hasne sám. Zřejmě bohaté zkušenosti. Rozvášněný dav strategicky obchází policejní zátarasy a překvapivě míří na Vardar k budově ministerstva severního Řecka. A za ním - dokonalá zkáza. Oblečené figuríny z výloh uprostřed chodníku, ohořelé figuríny na zemi kolem, střepy, kouř, vytrhané dlaždice, hořící výlohy. Uprostřed plamenů ještě svítí vánoční stromeček. Zkratkou se dostáváme za kruhový objezd pod budovou ministerstva, bohužel právě ve chvíli protiútoku policie. Vybuchují slzné a zřejmě pepřové granáty, dav se otáčí a prchá. Nikos mě s nadávkami strhuje, pozapomněl jsem na instrukce. Zachraňujeme se na zídce kruhového objezdu. Dusím se a skoro nic nevidím, situace je strašně nepřehledná. Dav je rozdělen a vytlačen do uliček, všude lidé se šátky na obličeji, výbuchy neustávají. Téměř se nedá dýchat. Unikáme pasáží a vracíme se na náměstí. Kolem šlehají plameny z barikád i z hořících domů, starší paní mě chytá za ruku a křičí: „Dělejte něco, tam nahoře jsou lidi!" Mobil mám vybitý, ostatně všechny nouzové linky jsou beznadějně obsazené.
Na náměstí hoří další Vodafone. Plameny šlehají do výše a hořící kabely svými sinavě modrými výboji dokreslují apokalypsu. Chytá trafika a hoří jako obrovská svíčka. Skupina těžkooděnců i hasiči, kteří konečně přijeli, jen bezmocně přihlížejí. Postupně se daří lokalizovat jen trafiku, z prodejny stále šlehají modré blesky. Boje pomalu utichají.
Vracíme se širokou třídou, lemovanou ohořelými obchody. Majitelé se ztrápenými obličeji a mobily u ucha se snaží zachránit alespoň zbytky svých obchodů, nevěřícně obhlížejí svá zdemolovaná auta. Jako ze zlého snu se budíme až v české restauraci, s červenýma očima a pachutí z toho všeho na jazyku. Je tu plno a většina lidí ani netuší, co se venku děje. Točená plzeň trochu vzpamatuje, ale vzpomínka na tuhle noc asi zůstane hodně dlouho.
Foto: Vladimír Mráz
