Historické výročí
Španělská občanská válka si vyžádala přes půl milionu obětí

Přes půl milionu obětí si vyžádala španělská občanská válka, která skončila před 80 lety, 1. dubna 1939. Téměř tříleté krvavé běsnění, jehož důsledkem byly i statisíce utečenců a téměř čtyřicetiletá diktatura, nazývají někteří i jakýmsi vojenským výcvikovým prostorem Německa, Itálie a Sovětského svazu pro následující světovou válku.

Ozbrojený konflikt, v němž na straně levicových republikánů bojovalo i na dva tisíce Čechoslováků, bývá zjednodušeně popisován jako zápas mezi fašismem a komunismem, skutečnost však byla mnohem složitější. Na obou stranách totiž existovaly různé ideologie, takže i uvnitř jednotlivých táborů docházelo ke krvavým střetům (jako například mezi komunisty, trockisty a anarchisty v Barceloně v květnu 1937, kdy zahynulo téměř tisíc lidí). V táboře povstalců se pak střetávaly různé vize falangistů (stoupenců španělské fašistické strany) a monarchistů, kteří žádali návrat krále Alfonsa XIII. z exilu.

Povstalečtí lídři nakonec dokázali své přívržence sjednotit, což značně přispělo k jejich vítězství. I když zprvu byla jejich jednotná vize dost vágní: "Jsme nacionalisté. Nacionalista je opak marxisty," prohlásil mozek puče generál Emilio Mola. Franco měl jasnější strategii - forma vlády není důležitá, hlavně musí v zemi udržet pořádek. Už během prvních týdnů války proto začal Franco s masovými čistkami, aby zlikvidoval téměř všechnu (i potenciálně) nepřátelskou inteligenci. Jedním z tisíců popravených byl i básník a dramatik Federico García Lorca.

K brutalitám se ale uchylovali i republikáni - ti v důsledku všeobecné anarchie spíše než jako programové strategie. Na obou stranách byly tresty (smrti) vyměřovány dle třídní příslušnosti či povolání - dělníci byli vražděni jen proto, že byli dělníci, o život přišly tisíce kněžích navzdory tomu, že církev se do povstání téměř nezapojila. Jednotlivé skupiny si vyřizovaly i osobní účty takzvanými paseos (projížďkami), kdy ozbrojenci vzali osobu "na projížďku" za město a tam ji popravili.

A jak k válce vůbec došlo? Po vyhlášení druhé republiky v roce 1931 měly různé vrstvy španělské společnosti odlišné představy o nové podobě země. Jednotlivé vlády (ani levicová, ani pravicová) nedokázaly prosadit reformy, jež by zlepšily tíživou ekonomickou situaci. Zemi zachvátily dělnické stávky a vzpoury anarchistů a separatistů. A když se po vládě pravice dostala v únoru 1936 k moci Lidová fronta, začala její radikální část se "spontánní revolucí". Prvním terčem se stala církev, dalším velkostatkáři, jimž byla násilně zabírána půda.

Následoval puč armádních důstojníků v Maroku 17. července 1936 a už deset dní nato dorazila povstalcům na pomoc první italská letka od Benita Mussoliniho. Dodávky německých, italských a sovětských zbraní a účast tisícovek interbrigadistů (včetně například britského spisovatele George Orwella) učinily z této války "nejmezinárodnější ze všech občanských válek", jež předznamenala nový věk válečnictví (mj. masovým nasazením tanků a letectva).

Ani s koncem války však utrpení Španělů neskončilo. Likvidováni či perzekuováni byli ti, kdož patřili k poraženým. A ještě 20. dubna 1963 byl za "zločiny spáchané během války" popraven komunista Julián Grimau, ač pro něj milost žádala i britská královna. Po Frankově smrti v roce 1975 pak postihla zemi "amnesia total" - o zločinech se nemluvilo, aby se neotevíraly staré rány. Až v roce 2007 se podařilo socialistické vládě prosadit zákon o historické paměti, který umožňuje rehabilitaci obětí války a frankismu.