Reportáž TÝDNE
V ghettu v Lodži aneb Jak Polsko mění dějiny holocaustu

Polský premiér obvinil Židy z podílu na holocaustu a parlament popřel účast polského národa na likvidaci židovského obyvatelstva během německé okupace. Reportér TÝDNE tyto pokusy o relativizaci dějin druhé světové války sledoval v Lodži a o reakci poprosil i bývalého vězně lodžského ghetta.

Přísně střežená enkláva pro židovské obyvatele Lodže i pro deportované Židy z Prahy nebo Vídně vyrostla za války ve čtvrti Bałuty. Mířím k ní jednou z nejdelších obchodních tříd v Evropě, Piotrkowskou ulicí. Pěší zóna je dlouhá téměř pět kilometrů a lemují ji výstavní domy z přelomu 19. a 20. století, které tu postavili židovští továrníci v textilním průmyslu. Lodži se tehdy přezdívalo Manchester Východu a před vypuknutím druhé světové války v ní žilo přes 230 tisíc Židů. Když na samém sklonku léta 1939 polskou Lodž dobyla německá armáda, dostalo město jméno Litzmannstadt a na 200 tisíc Židů záhy skončilo v ghettu. Válku jich přežilo maximálně deset tisíc. "Ghetto bylo neprodyšně odděleno od zbytku města. Kdo se pokusil přelézt plot, byl zastřelen. Bałuty neměly kanalizaci, takže byl vyloučen útěk podzemím," líčí znalec ghetta Adam Warszawski.

Noviny Dziennik Łódzki v roce 2011 připomněly, že lodžští Poláci tehdy nacistům oznamovali úkryty Židů mimo ghetto. Ve městě také operovali šmalcovníci (szmalcownicy), což je speciální polský novotvar pro domorodce, kteří si z ukrývání židovských sousedů udělali byznys. Když ale skrývanému došly prostředky, z nichž šmalcovníka platil, mnozí Poláci ho nahlásili úřadům. Celé ulice v Bałutech působí jako kulisy pro válečný snímek. Hned by tu mohlo začít natáčení knižního bestselleru Chudí v Lodži

z pera Steva Sem-Sandberga. Fascinují mě řady dřevěných kůlen a plotů ve dvorech činžáků, ty tady musely stát už v letech 1940 až 1944, kdy se čtvrť proměnila v ostře střežené ghetto.

"Žije se tu dobře," tvrdí padesátník Jacek v ulici Wojska Polskiego. O Židech se nemíní bavit, pije lahváč ve dvoře, protože hospody jsou tu výjimkou. Neuživily by se, všichni se nalévají chlastem z malých krámků označených Alkohol24, kde lze vodku kupovat nonstop. V jiných dvorech potkávám narkomany, jeden ožrala usnul na chodníku. Procházím Staroměstským parkem, za nímž ghetto začínalo, a myslím na tehdejší obyvatele domů v ulicích za ostnatým drátem. Dziennik Łódzki připomněl, že se u plotu scházela polská omladina a bavila se házením kamenů do oken i do jiných cílů v ghettu.

Dějiny podle Kaczyńského

Do Lodže jsem přijel ve vyhrocené době, kdy se polští národovci ve vládě i Sejmu (parlamentu) pokoušejí změnit dějiny. Země už na sklonku ledna přijala kontroverzní zákon, jenž zakazuje veřejné zmínky o podílu Poláků na holocaustu. Když se v půli února polský premiér Mateusz Morawiecki snažil zákon vysvětlit na mezinárodním fóru, prohlásil, že existovali i "židovští pachatelé holocaustu". Světová židovská diaspora a Izrael to pohoršeně odmítly a vyjádřily obavy, že náš severní soused nastartoval antisemitskou kampaň. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu rovnou řekl, že se Polsko pokouší měnit dějiny holocaustu. "Požár hasil benzinem," podotkl ke slovům premiéra opoziční deník Gazeta Wyborcza.

V Polsku je stále dost demokratů, kteří o přepis dějepisu nestojí, nyní ovšem mohou jen protestovat v ulicích. Historii aktuálně píše "vlastenecká" strana Právo a spravedlnost, řízená Jarosławem Kaczyńským.

Utajené pogromy

Historie se vyvažuje těžko. Izraelské vyznamenání Spravedlivý mezi národy za záchranu židovských životů v době holocaustu dosud získalo šest a půl tisíce Poláků. Před válkou v zemi žilo na tři miliony Židů a historik holocaustu Jan Grabowski říká, že z transportů a ghett se podařilo utéct asi desetině lidí, respektive se včas schovali ještě před deportacemi. Poláci ale mnohé z nich udali okupantům, "práskali" i nejbližší sousedé, a leckde dokonce zorganizovali pogrom ještě předtím, než zasáhli nacisté. V městečku Jedwabne místní v polovině července 1941 zavraždili na 340 židovských sousedů, většinou je upálili ve stodolách, varšavský Ústav národní paměti Poláky zosnovaný pogrom definitivně potvrdil až v roce 2003.

Zmínit se ovšem o podílu polského národa na holocaustu v únoru 2018 na polské půdě, to znamená riskovat tříletý trest odnětí svobody. Parlamentem schválený nový zákon má dvě tváře. Ta první zakazuje používání slovního spojení "polské koncentrační tábory", proti čemuž nelze protestovat, šlo opravdu o tábory zřizované německými nacisty v okupovaném Polsku. Ta druhá však říká, že vězení hrozí i tomu, kdo "veřejně prohlásí, že polský národ nebo polský stát nesou odpovědnost nebo spoluzodpovědnost za nacistické zločiny spáchané třetí říší".

Strach z pravdy

Jenže polský národ na zmíněných zločinech spoluzodpovědnost nese. Jak už bylo uvedeno, jistá množina Poláků Židy před nacisty ukrývala, jiná židovské sousedy udávala nacistům, nebo je i zabíjela. A v obou případech to byli příslušníci polského národa. Stačí si otevřít tlustý svazek s názvem Strach, tohle slovo má úplně stejný význam v češtině i polštině. Kniha historika Jana Tomasze Grosse se mimo jiné opírá o studie polského Ústavu národní paměti a uvádí řadu děsivých svědectví o polských zločinech na Židech, upalování židovských sousedů, jejich ubíjení i následném rabování. Minulé pondělí přitom Ústav národní paměti vydal k aktuálnímu mezinárodnímu sporu jen vágní prohlášení, které odsuzovalo konfidenty všech totalitních režimů, jež působily na území dnešního Polska.

Za dílo Strach dostal historik Gross v roce 1996 vysoké polské vyznamenání Řád za zásluhy o Polskou republiku. Předloni ale polská nacionalistická vláda chtěla Grossovi ocenění odebrat. Národovcům v čele Polska se určitě nelíbí, že kniha zveřejňuje třeba deník polského lékaře z roku 1942, který líčí vyhlazování Židů ve městě Szczebrzeszyn v dnešním Lublinském vojvodství. Většinu z tamních asi 2300 Židů sice povraždili esesáci, závěrečnou scénu ale obstarali Poláci. "22. října 1942. Cizí četnictvo a esesáci včera odjeli. Dnes pracují naši četníci a policie, jimž bylo nařízeno zabíjet na místě každého dopadeného Žida. Rozkaz vykonávají velmi horlivě. Polští občané se vůbec nechovali dobře. Mnozí se aktivně podíleli na pronásledování a vyhledávání Židů. Ukazovali, kde jsou ukryti, honili dokonce malé židovské děti, jež policisté zabíjeli před očima všech," píše se v deníku o polských zvěrstvech. Veřejnost takové informace nechce příliš slyšet v žádné době, stejně jako se našinci neradi dívají do zrcadla, když je řeč o českých dozorcích v romském lágru v Letech nebo o zfanatizovaných Češích vraždících po válce německé civilisty.

Poláci ale místo diskuse vsadili na relativizaci dějin s pomocí biče. Když se o některých kapitolách historie nebude smět mluvit pod hrozbou vězení, ožehavá témata se prostě vytlačí z veřejných fór.

Do Polska nejezdi

Poslední pamětník lodžského ghetta, který žije v České republice, je pětaosmdesátiletý Michail Salomonovič. Do nacisty okupované polské Lodže byl s rodinou deportován v listopadu 1941. Prožil tam peklo, z ďáblovy lopaty se přece vysmekl a posléze přežil i osvětimské inferno a pobyt v koncentračním táboře Stutthof u Gdaňska.

"Na setkání vězňů nás vždycky pěkně uvítal i starosta Lodže," vypráví pamětník. Nyní ale z Polska přicházejí antisemitské výroky, jimž ani nechce věřit. "Nejlepší by bylo tyhle politiky úplně ignorovat," přemítá Salomonovič o vládě strany Právo a spravedlnost. Na fasádách domů sice při návštěvách lodžského ghetta vídával i protižidovská hesla, dosud si však myslel, že je to hlas spodiny a fotbalových rowdies. Nyní podobný pouliční part zaznívá i z vyšších pater polské společnosti.

Salomonovičova manželka Libuše je historička, pátrání po osudech obětí holocaustu je její každodenní prací. I třiasedmdesát let po válce hledá zmizelé židovské spoluobčany a propojuje příbuzné obětí, kteří o sobě nevěděli. Partnera Michala teď důrazně varuje před možnou cestou na sever: "Když se někdo dozví, že jsi Žid, kdoví, co může přiletět vzduchem. Do Polska určitě nejezdi." A myslí to vážně, prostudovala hory svědectví o podílu polského národa na holocaustu, jenž se děl ruku v ruce s německým "konečným řešením". A pogromy na Židy se v Polsku odehrávaly dokonce i po válce, v městečku Kielce zavraždil dav v červenci 1946 více než čtyři desítky Židů včetně žen a dětí. Pro židovskou populaci, která přežila holocaust, to byl signál k hromadné emigraci z Polska.

Památníky, komíny a vláda

"Do Lodže bylo mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 deportováno z Prahy pět tisíc českých Židů. Konce války se nás dožilo jen dvě stě sedmdesát sedm," vypráví Salomonovič. S rodiči a bratrem živořil v ghettu na více adresách, některé domy ještě stojí. Pamětník ukazuje dekret
z roku 1943, který potvrzuje, že rodina může obývat ubohou místnost v Hohensteiner Strasse číslo 56. Dnes se ulice jmenuje Zgierska, dům stále stojí a jeho fasáda je stejná jako za války.
V parku Szarych Szeregów narazím na monumentální pomník dětským obětem. Malý Michal Salomonovič a jeho mladší bratr naštěstí přežili několik razií, i takzvanou velkou šťáru (Allgemeine Gehsperre) ze září 1942, při níž se nacisté zbavili více než patnácti tisíc dětí mladších deseti let i starých lidí. Kdo nepracoval, neměl dál žít. Anály popisují autentické příběhy dětí, jež razii přestály jen díky tomu, že je rodiče posadili na sedátko a spustili do studny. Tisíce dětí zemřely, nejčastěji byly zplynovány v nedalekém Chełmnu.

Stojím dál před pomníkem dětským obětem v parku Szarych Szeregów z roku 1971, když si náhle všimnu, že není věnován tisícům zavražděných židovských dětí, nýbrž polským sirotkům, kteří zahynuli v sirotčinci nacházejícím se na území ghetta. Není zkrátka oběť jako oběť. Jen kousek od židovského hřbitova stojí od roku 2004 muzeum zasvěcené obětem ghetta. Jde o bývalou železniční stanici Radegast, do níž na podzim 1941 přijížděly i transporty z Prahy. "A ze stejného nádraží mě při likvidaci ghetta v létě 1944 odvezli v dobytčáku do Osvětimi," vypráví Salomonovič. Součástí muzea je i působivý pomník židovským obětem ve tvaru komína. Nelze si přitom nevšimnout, že přímo naproti muzeu má sídlo velká firma specializující se na stavbu komínů a přímo vedle stojí továrna na výrobu bytelných kovových bran a oplocení...

V trafice na Bałutech si kupuji noviny a čtu si polemiku o zákazu rituálních porážek dobytka, který chystá polský parlament. Porážky slouží k produkci košer masa pro stoupence židovské víry a podnikaví polští zemědělci patří k jeho největším producentům v Evropě - maso vyvážejí i do Izraele. Tel Aviv proto vzkazuje do Varšavy, že zákon omezuje náboženskou svobodu v Polsku, nicméně polští poslanci touží dotáhnout do konce to, co začali v roce 2013. Tehdy zákaz porážek schválili, rozhodnutí však zvrátil nezávislý ústavní soud, jenž už ovšem v roce 2018 není zdaleka tak nezávislý. Změnila ho reforma soudnictví, proti níž loni v Polsku protestovaly statisíce obyvatel, přičemž reforma se vůbec nelíbí ani Evropské komisi. Náš severní soused nenápadně mění postavení židovské minority v zemi a stejně plíživě se snaží o přepsání dějin holocaustu. Kam až chce ve svých záměrech současná vláda dojít, nikdo neví.