Druhá světová válka
V Německu pochovali stovky vzorků z tkání nacistických vězňů

Stovky vzorků z tkání vězňů, které nacisté zavraždili ve věznici v berlínské čtvrti Plötzensee a poté je podrobili zkoumání, byly v německé metropoli obřadně uloženy do země. V Plötzensee nacisté zabili také kolem 660 Čechů. Zda byly i jejich ostatky mezi pochovanými, ale výzkumníci nevědí.

"Známe jen některá jména těch lidí, česká jména mezi nimi zatím nejsou," řekl ředitel Památníku německého odporu Johannes Tuchel, podle něhož to ale nutně neznamená, že Češi mezi pochovanými nejsou. "Nemůžeme to vyloučit a nemůžeme to potvrdit," uvedl s tím, že jménem označeno bylo asi jen 15 z více než 300 preparátů.

"V Plötzensee bylo popraveno přes 660 Čechů a víme, že i ostatky většiny z nich se dostávaly na (univerzitní) oddělení anatomie," připomněl. Právě zde alespoň některé z nich spolu s dalšími z celkem 2800 zavražděných v Plötzensee pitval a zkoumal doktor Hermann Stieve, v jehož pozůstalosti se v roce 2016 našly stovky zbytků tkání vězňů, převážně žen. Nejčastěji jde o miniaturní části orgánů umístěných na malých skleněných destičkách.

Stieve jako řada dalších doktorů za nacismu využíval možnosti zkoumat těla politických obětí. Zaměřoval se přitom zejména na ženy ve věku 20 až 40 let a na výzkum vlivu stresu - vyvolaného například oznámením termínu výkonu trestu smrti - na jejich plodnost. I když se po válce prezentoval jako odpůrce nacistů, jejich politiky léta využíval a například v roce 1938 o velkém množství těl hovořil jako o "surovině, kterou nemá žádný jiný institut na světě".

Mezi oběti, které zkoumal a na jejichž převozu z popraviště na anatomické oddělení se domlouval tak, aby byla těla "čerstvá", patřila mimo jiné bojovnice proti nacistickému režimu Cato Bontjes van Beeková. Stieve, který ve své funkci zůstal ve východním Německu až do své smrti v roce 1952, později v odborném časopise ke svému "výzkumu" v jejím případu poznamenal, že poté, co tato 22letá žena dostala zprávu (o rozsudku smrti), která jí velmi rozrušila, objevilo se u ní menstruační krvácení, které předtím 11 měsíců neměla.

Ostatky, které už Stieve nepotřeboval, směřovaly do krematoria v berlínském Wilmersdorfu. Po spálení byly v urnách převezeny zpět na oddělení anatomie, a pak na hřbitov v Marzahnu na okraji města, kde skončily v hromadných hrobech. Dnes - více než 74 let po pádu nacistického režimu - se tak alespoň část z obětí režimu na hřbitově v bezprostřední blízkosti nemocnice Charité dočkala důstojného pochování.

Podle českého Ústavu pro studium totalitních režimů byli občané bývalého Československa druhou nejpočetnější skupinou obětí popravených v v Plötzensee. Vražděni byli nejčastěji z politických důvodů. Temné období let 1933-1945 připomíná v Plötzensee památník.