O nás bez nás
Výročí traumatu. Před 75 lety podepsaly mocnosti "Mnichov"

Před pětasedmdesáti lety, 29. září 1938, podepsali představitelé evropských mocností, premiér Velké Británie Neville Chamberlain, předseda francouzské vlády Édouard Daladier, italský diktátor Benito Mussolini a německý vůdce Adolf Hitler takzvanou mnichovskou dohodu, v níž odsouhlasili postoupení části československého území, tedy Sudet Německu. Dohoda znamenala podle historiků faktický počátek druhé světové války.

Diktát, kterému se o den později podvolila československá vláda, znamenal nejen zánik Československa, jedné z posledních demokracií předválečné Evropy, ale také značně usnadnil naplňování Hitlerových plánů na ovládnutí světa.

Přijetí dohody vládou a prezidentem vyvolalo šok mezi československým obyvatelstvem, které už bylo v květnu a v září 1938 dvakrát mobilizováno na obranu státu. Prezident Edvard Beneš rozhodnutí obhajoval slovy: "Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn."

Dohoda, která vznikla bez účasti československých zástupců, byla zpočátku vydávána za akt zajišťující Evropě mír. Rozhodnutí britských a francouzských politiků (fašistická Itálie byla spojencem nacistického Německa) však bylo podle hodnocení historiků krátkozraké a de facto umožnilo pozdější vojenské úspěchy wehrmachtu při dobývání Evropy - Hitler totiž bez boje získal klíč k zemi, jejíž vojenský potenciál a vyspělý průmysl patřil ke špičkám tehdejšího světa.

Bezprostředním následkem mnichovského diktátu bylo nucené postoupení Sudet Německu a dalších československých území Polsku a Maďarsku. Dohoda začínala slovy: "Vyklizování započne 1. října. Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklizení bude provedeno do 10. října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení."

Mnichov tak znamenal pro neněmecké obyvatele, kteří se nechtěli stát druhořadými občany německé říše, nutnost urychleného opuštění majetku a přesídlení do českého vnitrozemí. Na rozhodování a organizaci byla velice krátká doba - německá armáda překročila hranice 1. října. Většina sudetoněmeckých obyvatel ji vítala.

Republika přišla o 30 procent území s téměř 34 procenty obyvatelstva, tedy o 41 098 kilometrů čtverečních a 4 879 000 obyvatel. Německem bylo obsazeno 28 680 kilometrů čtverečních, Maďarskem 11 830 a Polskem 1086.  Pohraničí do konce roku 1938 opustilo více než 114 500 Čechů, 11 500 německých antifašistů, 7000 Židů a přibližně tisíc osob jiných národností. Pod svrchovanost Německa, Maďarska a Polska se dostalo asi 1 161 600 osob české, slovenské, případně ukrajinské národnosti.

Československo ztratilo rovněž 33 procent průmyslových závodů. Hitler bez boje získal pásmo pohraničních pevností, podle odborníků srovnatelné s pověstnou francouzskou Maginotovou linií, což v podstatě znamenalo ztrátu obranyschopnosti.

Nucenému odstoupení pohraničí předcházelo v Československu několikaleté působení separatistické Sudetoněmecké strany v čele s Konradem Henleinem, který se později stal ochotným nástrojem Adolfa Hitlera.

Pro mezinárodní prosazení plánů na připojení Sudet k Německu byl rozhodující postoj Velké Británie. Její premiér Chamberlain, stoupenec takzvané politiky appeasementu, věřil v dohodu s Hitlerem, kterého měly uspokojit ústupky mocností. Jak později řekl, nepovažoval za nutné, aby se Británie vojensky angažovala v "nějakém sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme". Chamberlain se již 15. září 1938 dohodl s Hitlerem na odstoupení Sudet, Británii však na rozdíl od Francie nevázala s ČSR spojenecká smlouva.

Mnichovská dohoda však ani nezachránila mír, ani nevedla k britsko-německé spolupráci, ani neuspokojila Hitlerovy požadavky a ani neuchránila zbytek ČSR před okupací. Navíc také neposloužila sudetským Němcům, kteří byli po válce z Československa vypovězeni.