Legendární tank
Bez námahy přelomil borovici. Sovětské legendě je 75 let

Sovětský střední tank T-34 se stal jedním ze symbolů druhé světové války, jen málokterý jiný obrněnec se mu vyrovnal. Továrny, po napadení SSSR přesunuté na Ural, navíc během války vychrlily na 35 tisíc kusů T-34; cesta tohoto typu do výroby ale nebyla jednoduchá. Od začátku 30. let totiž Rudá armáda používala rychlé stroje schopné jezdit také bez pásů a chtěla je i nadále. Nakonec ale 31. března 1940 dostal pásový T-34 od ministra obrany šanci.

V rozkaze maršála Klimenta Vorošilova - později v průběhu války odvolaného z frontového velení pro neschopnost - nicméně nechyběla podmínka, že A-34 (původní označení tanku) musejí "projít všemi armádními testy". O dva roky dříve to přitom vypadalo, že kvůli nepřízni velení čistě pásová varianta, kterou konstruktéři vytvořili vlastně bokem, vůbec nedostane šanci. Nakonec ale zasáhl sám Stalin, který v srpnu 1938 navrhl, aby se naostro vyzkoušely oba druhy pohonu.

Na jaře 1939 tak dostala Rudá armáda ke zkouškám dva téměř identické tanky - jeden označený A-20, který mohl jezdit také na kolech, a druhý, A-32, který se neobešel bez pásů. Testy, při kterých oba tanky najezdily v létě 1939 kolem 3000 kilometrů, ale nepřinesly jasného vítěze. O budoucnosti nakonec rozhodla tanková přehlídka, uspořádaná koncem září pro nejvyšší armádní velení. "Dvaatřicítka" při ní na simulovaném bojišti doslova létala přes zákopy a překážky.

A když tank navíc před zraky generálů za jízdy bez námahy přelomil svým čelním pancířem vzrostlou borovici, měl téměř vyhráno. Pro pásovou variantu hovořila i skutečnost, že její konstrukce snesla podstatné zesílení pancéřování. Než ale dostal vylepšený model označený A-34 zelenou, musel podle Vorošilova rozhodnutí ukázat provozní spolehlivost. "Do služby bude moci být jako T-34 zařazen, pokud ujede 2000 kilometrů," stálo na podzim 1939 v dekretu ministra obrany.

První "čtyřiatřicítku" dokončili v charkovské továrně v lednu 1940, druhou o měsíc později. Nejprve je zkoušeli v okolí výrobního závodu, pro srovnání sloužil jeden z tanků rozšířené řady BT - a ten se novému typu v terénu vůbec nemohl rovnat. Zkušební řidiči si ale stěžovali na špatný výhled nebo stísněný prostor věže, zbrusu nové tanky navíc nebyly ani příliš spolehlivé. Oba ujely jen několik stovek kilometrů, první prototyp dokonce musel dostat nový motor.

Kvapem se přitom blížil březen 1940 a s ním předvedení tanku vrchnímu velení. Vedení továrny se nakonec rozhodlo pro troufalý pokus - nové tanky měly svou spolehlivost dokázat na cestě z Charkova do Moskvy, což je vzdušnou čarou téměř 700 kilometrů. Dvojice tanků vyjela z bran továrny 5. března (podle některých pramenů až o den později), doprovázely je dva pásové traktory - jeden z nich sloužil jako ubikace, druhý pak vezl hromadu náhradních dílů.

Během cesty, která podléhala přísnému utajení, se tanky vyhýbaly obydleným oblastem a frekventovaným cestám. Mosty mohly posádky použít jen tehdy, když nešlo řeku v noci překonat po ledu, v úvahu se braly i jízdní řády vlaků, jejichž koleje výprava křižovala. Do Moskvy dorazily tanky po necelých dvou týdnech. Už v noci 17. března 1940 se představily před očima Josifa Stalina, ministra zahraničí Vjačeslava Molotova nebo maršála Vorošilova přímo v Kremlu.

O dva týdny později pak ministr obrany vydal rozkaz, kterým nařídil výrobu nových tanků. Než ale továrnu v září 1940 opustily první sériové exempláře, museli konstruktéři vyřešit řadu problémů - po rekordní cestě měly prototypy spálené spojkové obložení, poškozené převodovky a bez problémů nebyly ani brzdy. Do boje T-34 zasáhl už v červnu 1941, ale ještě nepříliš efektivně. V následujících letech však slavil velké úspěchy a armády v zemích třetího světa jej používají dodnes.