The Economist
Rozpad Ruska? Kdoví, možná je blíž, než si myslíme

Rusko se pod vedením Vladimira Putina stalo kvůli své expanzivní politice noční můrou západních diplomatů. Putin veřejně deklaruje snahu o obnovu hranic v podobě před rozpadem Sovětského svazu, přičemž první reálné kroky již učinil. Anektoval Krym, podporuje východoukrajinské separatisty a svou pozornost obrací i k Estonsku a Lotyšsku. Navzdory tomu, že propaganda vykresluje zemi, kterou obývá 200 národností a která zasahuje do 11 časových pásem, jako jednotnou a silnou, realita nemusí být, jak píše The Economist, tak jednoznačná. Nebylo by to totiž poprvé v historii, kdy by se Rusko snažilo expanzí zabránit modernizaci a rozpadu.

Když se v roce 1904 Rusko ocitlo na pokraji první komunistické revoluce, car Mikuláš II. odstartoval hon na zrádce národa a vyhlásil válku Japonsku. O 12 let později Ruské impérium zmizelo v propadlišti dějin. Podobně se o 75 let později zkostnatělý komunistický režim pokusil své vnitřní problémy vyřešit invazí do Afghánistánu. Po dalších 12 letech se i tato "říše zla" rozpadla.

V divokých 90. letech se řada sovětských republik snažila získat nezávislost. Řada okrajových republik, jako například země Pobaltí, se skutečně oddělila. Naopak velké vnitřní republiky jako Tatarstán nebo Sibiř se o samostatnost pokusily marně. Tatarstán je na poměry Ruské federace značně bohatý, má silnou autonomní tradici a o odtržení se pokoušel již po bolševické revoluci. Aby prezident Boris Jelcin zabránil rozpadu Ruska, vyhlásil federaci a tatarské republice udělil rozsáhlou autonomii, jež zahrnovala vlastního prezidenta, značnou rozpočtovou nezávislost nebo ústavu.

Centralizací k rozpadu

Z chaosu 90. let vzešel i současný ruský prezident Vladimír Putin. Za jeho vlády se z hlediska potenciálního rozpadu současného Ruska udály dvě důležité věci. Zaprvé, Putin výrazně omezil autonomii republik se separatistickými tendencemi a zemi opět centralizoval. Nevytvořil však občanské instituce. "Ruský stát není vnímán jako garant práva, ale jako zdroj bezpráví a korupce," píše The Economist.

Zadruhé, v roce 2011 Ruskem zmítaly demonstrace proti opětovnému zvolení Putina prezidentem. Zástupci ruské střední třídy vyšli do ulic a požadovali modernizaci poměrů v zemi. Putin podobně jako o sto let dříve car Mikuláš II. vyhlásil hon na zrádce národa. Popularitu se snažil opětovně získat také anexí Krymu a válkou na Ukrajině. Ale snaha o stabilizaci země válkou může skončit podobně jako v minulých případech. Ruské hranice se v nedávné minulosti proměnily opakovaně a nelze očekávat, že by se tento trend měl zastavit.

Podle historika Michaila Iampolského se současné Rusko podobá chanátu, kdy chán v centru říše, Kremlu, uděluje princům právo vládnout v provinciích. Hlavní náplní práce gubernátorů v posledních deseti letech bylo získávání hlasů pro Putina. Ten se s gubernátory na oplátku dělil jak o moc, tak o zisky z prodeje ropy. Ukázkovým příkladem je Čečensko pod vládou Ramzana Kadyrova. Ve volbách pro Putina pravidelně hlasuje téměř 100 procent voličů za skoro absolutní volební účasti. Kadyrov na oplátku mohl v Čečensku zavést prvky islámského práva a vybírat vlastní daně. Oblast je také příjemcem štědrých dotací z Kremlu.

Kavkaz, Tataři a pak celá Sibiř

"Pokud Putin odejde a peníze přestanou téct, bude Čečensko prvním územím, které se odtrhne," míní The Economist. Dodává, že tento krok bude mít závažné důsledky pro celý kavkazský region. Dalším na řadě bude sousední Dagestán. Ten je mnohem větší a komplexnější než Čečensko. Konflikt v regionu v kombinaci se slabou centrální vládou způsobí, že Dagestán nebude chtít být zatažen do problémů. Příležitosti se zřejmě chopí i již zmíněný Tatarstán, země s dvěma miliony Tatarů a půldruhým milionem Rusů. Tatarstán má na rozdíl od velké části zbytku Ruska vzdělanou vládnoucí třídu a vyspělou ekonomiku. Také má blízké vztahy s Krymem a tamními Tatary a dá se předpokládat historické spojení těchto regionů.

Snahy o autonomii nejspíše oživí i Ural a Sibiř. Oba regiony disponují silnou lokální identitou a Sibiř má množství nerostného bohatství, které může prodávat Číně. Podle listu The Economist Čína naopak nemá zájem na územní expanzi do těchto regionů, stačí jí vliv ekonomicky. Například regiony Dálného východu, Vladivostok a Chabarovsk již nyní více obchodují s Čínou a Jižní Koreou než se zbytkem Ruska.

Putin svým voláním po obnově historických hranic zároveň otevřel příslovečnou Pandořinu skříňku. Pokud Krym historicky patří k Rusku, co Kaliningrad, dříve německý Königsberg? Neměl by se vrátit Německu, kterému do konce druhé světové války patřil? A co východní Karélie? Tu Sovětský svaz získal po Zimní válce v roce 1940. A neměly by se Kurilské ostrovy vrátit Japonsku?

Odtržení regionů, které na centralizaci Ruska spíše doplácejí, než aby z ní těžily nějaké výhody, tak zní poměrně logicky. Kreml si je rizika evidentně vědom, protože kriminalizoval jakékoliv snahy o narušení ruské územní celistvosti. Rusko je pod Putinovým vedením mnohem křehčí, než se přes vlny propagandy zdá. Připouští to i Vjačeslav Volodin, autor výroku "žádný Putin, žádné Rusko."

Pohroma pro Západ

I přes momentální paranoiu, že se Amerika snaží Rusko rozdělit, je ale rozpad země jednou z největších nočních můr Západu. Otevírá se tím řada otázek, zejména co se týče kontroly mocného ruského jaderného arzenálu. Ukrajina se v 90. letech vzdala svého jaderných zbraní ve prospěch Ruska výměnou za garance územní celistvosti. Putin invazí na východní Ukrajinu udělal ze všech podobných garancí jen cár papíru.

Největší nebezpečí pro ruskou budoucnost však pramení z Putinovy rétoriky války a nacionalismu. V jeho podání se nejedná o síly imperiální expanze, Rusko postrádá dynamiku, zdroje a vizi, kterou budování impéria vyžaduje. Jde jen o síly chaosu a dezorganizace. Východní Ukrajina se změnila v doupě kriminálníků a pašeráků. A ti nemohou šířit ruskou civilizaci, ale pouze anarchii.