Petrohrad
Rusko má cirkus, který chuligány učí svobodě

Označuje se za "jediný cirkus na světě pro chuligány" a jeho první umělci byly děti z ulice. V současnosti, ač ověnčen nejprestižnější ruskou divadelní cenou, cirkus Upsala v Petrohradu stále budí jistou nedůvěru úřadů. Vznikl skoro z ničeho, kromě vůle svých tvůrců. Tato instituce ale za téměř dvě desetiletí urazila úctyhodnou cestu.

V šapitó v parku na severu Petrohradu cvičí v současnosti zhruba 70 dětí z řad sociálně slabých rodin, sirotků a osob se zdravotním postižením. Rozvíjejí svůj talent a připravují nové představení. Cirkus je vybírá prostřednictvím svých vazeb se sociálními zařízeními, dětskými domovy a polepšovnami. Mladí umělci vystupují asi 45krát do roka.

Díky sponzorům má šapitó cirkusu Upsala arénu, školicí sál a šatny. Stěny zdobí graffiti a ironické nápisy, jako například "Kvůli špatnému chování půjdeš pracovat do cirkusu".

Umělecká ředitelka a zakladatelka cirkusu Upsala Larisa Afanasjevová tvrdí, že to byl "sen", který se stal skutečností, když si uvědomila, že stojí šapitó, které umožnilo skoncovat s tréninkem pod širým nebem.

Klíčem se staly dobré výsledky potvrzující kvalitu: jedno z představení s účastí dětí s Downovým syndromem, které kombinuje akrobacii a japonské básně haiku, letos získalo nejprestižnější ruskou divadelní cenu "Zlatá maska" v kategorii Experiment.

Afanasjevová tento projekt zahájila v roce 2000. Pracovala tehdy jako režisérka a setkala se s německou studentkou na stáži v Rusku Astrid Shornovou, která pracovala na studii o využití cirkusu pro děti ze znevýhodněného prostředí. Kvůli nedostatku peněz měly obě mladé ženy v té době k dispozici jen své nadšení. V raných letech děti cvičily venku v parcích, na náměstích nebo v jídelnách.

"Všechny děti - a zejména děti ohrožené - potřebují něco zajímavého, 'hustého', ​​co by jim dalo energii a touhu změnit život," cituje Afanasjevovou agentura AFP.

Projekt je zaměřen hlavně na děti z ulice. V ruských městech jich na konci 90. let bylo mnoho, a to kvůli hlubokým ekonomickým problémům, které postihly zemi po pádu Sovětského svazu.

"Setkal jsem se s Larisou a s Astrid, když jely na jednokolkách po nábřeží," říká pětadvacetiletý Nikolaj Grudino, jemuž bylo v té době deset let. "Rodina tehdy zažívala velmi těžké časy a já jsem raději býval venku. Po setkání s Larisou jsem si ale uvědomil, že cirkus je zajímavější než se toulat po ulicích," vypráví mladík, který se díky Upsale změnil z "chuligána" v umělce.

Navzdory úspěchům Larisa připouští, že mívá dojem, že "se nepohne dál", hlavně vinou potíží v komunikaci s oficiálními strukturami, jako jsou sirotčince. "Když jsme na počátku tisíciletí začínali, bylo to jednodušší. Vše bylo otevřenější. Dnes platí příliš mnoho pravidel, příliš mnoho tabu," stěžuje si. Pro sirotčince je podle Afanasjevové zejména těžké akceptovat, že jejich svěřenci dělají cirkus.

"Učíme děti, aby byly svobodné, a to děsí (úřady). Ty jen chtějí, aby se tyto děti nestaly zločinci, zatímco my hovoříme o svobodě a umění," dodala.

Nicméně cíl cirkusu Upsala zůstává roky stejný, jak ujišťuje: Nabízet dětem radost a příležitost změnit život.