Poprvé spatřil svou ženu a dítě! Tento a podobné titulky loni v únoru oznamovaly zázrak, který se přihodil Karlu Pavelovi z Teplic nad Bečvou. Po třiapadesáti letech znovu prohlédl. Když po osmi měsících opět oslepl, média už u toho nebyla. I proto jsou lékaři ostražití, když novináři chtějí psát o tom, jak slepým vracejí zrak a hluchým sluch.
Osud si s panem Pavelou krutě zahrál. Kdy, to si pamatuje přesně. 21. května roku 1956 svítilo sluníčko a sedmnáctiletý tavič barevných kovů tehdy v Kovohutích Břidličná odléval roztavený dural. Pamatuje si výbuch a žhavý oblak, který ho udeřil do tváře. Bolest nevnímal, ale křičel: „Já nevidím!"
Prodělal osm operací a tři transplantace rohovky, ta se však pokaždé zakalila. Rozeznával jen světlo a tmu, víc nic. Primář v olomoucké nemocnici mu oznámil, že lepší už to nebude. „Postupně jsem se vracel do života," vypráví. „Naučil jsem se Braillovo písmo a odjel do Prahy na roční masérský kurs." Bylo mu dvaadvacet, když začal v lázních Teplice nad Bečvou masírovat. Jeho kolegyní byla starší dáma, která mu v Černotíně na zábavě představila sestřenici. „Začali jsme se navštěvovat a za rok byla svatba," říká.
Vidím červenou propisku!
Manželka povila dva syny a život v temnotě klidně běžel desítky let. Řečný a veselý pan Pavela svou práci uměl a lázeňští hosté ho navštěvovali i doma. Od úrazu uplynulo třiapadesát let, když si v časopise pro nevidomé Zora přečetl o paní Charvátové, která po letech slepoty prohlédla.
Úspěšnou oční kliniku Gemini ve Zlíně navštívil i on. Primář Pavel Stodůlka mu operoval neúspěšně levé oko, potom provedl zákrok na pravém. Bylo popálenější a zcela přerostlé cévnatou tkání. Lékař implantoval umělou rohovku, keratoprotézu, vyvinutou v americkém Bostonu. Druhý den po operaci se pan Pavela vrátil domů a v kuchyni sňal obvaz. Bylo to v září 2009, ale pohnutí v jeho hlase je slyšet ještě teď: „Najednou jsem spatřil něco bílého s červenou šmouhou. Na ledničce ležela červená propiska. ,Marku, já vidím!' křikl jsem na syna."
Zaplať pánbůh za tu chvilku
Uzdravený starý pán se stal mediální senzací. K životu se probouzelo nejen oko, ale také příslušné mozkové centrum, jehož funkčnost dávno vyhasla. Pan Pavela četl, díval se na televizi. Na pravé oko viděl už z třiceti procent - jenže jak náhle k zázraku došlo, stejně překvapivě pominul. Slepota se vrátila.
„Odešla mi sítnice," praví pan Pavela zlehka. K mému rozpačitému mlčení dodá: „Zaplať pánbůh aspoň za tu chvilku. Za to půlstoletí jsem si zvykl. Mám milující rodinu. Já si myslím, že jsem docela šťastný člověk."
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Instinkt.
