První světovou válku přežil v polském Bělověžském pralese pouze jeden zubr, který pak v roce 1919 uhynul. Zubři evropští, největší savci Evropy, tak ve volné přírodě vyhynuli. Několik jich ale přežilo v zoologických zahradách a ti se stali základem pro populaci, která v této nedotčené části přírody v oblasti na polsko-běloruské hranici žije.
"Jejich počet navíc neustále roste, nyní jich je 920, počítáme je každý rok," říká ve střežené části pralesa polský průvodce Ireneusz, který už 20 let pracuje ve výzkumném ústavu v nedaleké Bělověži. Jeho úkolem je zejména sbírat data o tom, jak se prales vyvíjí a mění a s ním i tamní fauna a flóra.
Bělověžský prales je jedním z posledních míst v Evropě, kde potkáte divokou a původní přírodu, která kontinent pokrývala před několika tisíci lety. Prales se rozkládá na ploše 147.000 hektarů, přičemž 62.500 hektarů se nachází v Polsku.
Na polské části Bělověžského pralesa leží chráněný Bělověžský národní park. Prales je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. V roce 1979 byla nejprve přidána polská strana, následně v roce 1992 i ta běloruská. Lesní hranice se v minulosti dala překročit, nyní ji ale v nárůstu nelegální migrace tvoří ostře střežený plot. Do nejcennější části lesa lze nahlédnout jen po skupinkách maximálně deseti lidí a s předem objednaným průvodcem. Dřevěná vstupní brána se nachází právě nedaleko vesnice Bělověž.
"Někteří polští panovníci, kteří v oblasti vládli, se zubry zacházeli jako s loveckou trofejí, lov byl oblíbenou společenskou událostí," popisuje polský průvodce Ireneusz. "Velké stádo zubrů zabili v první světové válce i němečtí vojáci a nakonec obří savci ve volné přírodě v roce 1919 úplně vyhynuli. Přežilo jen několik jedinců v zoologických zahradách," dodává.
První dva zubři byli do Polska opětovně přivezeni v roce 1929, postupně následovali další, zejména ze zoologických zahrad v Německu, ale i z Dánska a Švédska. Zubři žili nejprve v nedaleké rezervaci, ale v roce 1952 byli první dva v polské části lesa vypuštěni do volné přírody. O 20 let později se počet zubrů v této části lesa zvýšil na 200.
Populace v posledních letech výrazně narostla, v roce 2016 jich bylo jen 596. V roce 2021 se ale jejich počet odhadoval už na 715, o rok později to bylo 779 a v dalším roce pak 829. Dalších kolem 700 zubrů by podle odhadu vědců mělo žít na běloruské straně hranice. Potomci těchto zubrů žijí i v Česku, a to v Přírodní rezervaci Milovice.
"O většině z nich nevíme, jen asi 50 jich má na těle připevněn čip s radiosignálem a vědci je sledují," uvedl polský průvodce. Zubra ve volné přírodě podle něj není jednoduché potkat. "V lese se neustále pohybují. Živí se trávou a dřevinami a nepotřebují určité území, jako to mají například vlci. Nají se a jdou dál," dodal Ireneusz. Větší šance je spatřit je přitom v zimě, protože stromy jsou bez listů a je mezi nimi lépe vidět. "Spíše se podívejte na okolní pole, až odsud budete odjíždět, zubři se teď často ve větších skupinách přesouvají do otevřených oblastí, kde mohou nalézt více jídla," poradil místní průvodce. Na bahnité cestě nicméně byly vidět jejich stopy.
Místem, kde na zubry určitě narazíte, je nicméně místní malá zoo. Nachází se nedaleko a žije v ní asi deset jedinců. V dalších ohradách jsou k vidění i vlci, jeleni či rysi.
Les ve střežené části pralesa je zcela ponechán svému osudu, vrzající stromy se opírají jeden o druhý a jsou porostlé mechem, některé z nich vypadají, že brzy spadnou, čas od času je slyšet datel. Lesy tvoří 96 procent území pralesa, některé jsou velmi staré a mají i svá jména, například Jagellonský dub, pod kterým údajně odpočíval samotný Vladislav Jagellonský.
Bývalá polská vláda se v minulosti stala kvůli kácení v Bělověžském pralese terčem kritiky. Těžbu v chráněném území tehdy ministr životního prostředí vysvětloval bojem s kůrovcem. Kácení pomocí těžké techniky i v nejcennější zóně napadla rovněž Evropská komise a soud Evropské unie rozhodl, že těžba je nezákonná. Nyní se podle polského průvodce v parku nekácí. "Lesníci jen odstraňují ty stromy, které popadaly do cesty," uvedl s tím, že se snaží nechat les co nejpřirozeněji růst a proti žádným škůdcům nezasahují.
