Dlouhá léta byli lidé s vysokým rizikem náhlé smrti způsobované srdeční arytmií odkázáni pouze na léky či složité operace a přenosný defibrilátor. Tento přístroj, laické veřejnosti nejvíce známý ze seriálů z nemocničního prostředí, však nebyl vždy po ruce a pacienti, které srdeční arytmie postihla náhle a bez varování, tak umírali bez pomoci. Zlomem pro prevenci náhlých srdečních úmrtí se stal vynález implantabilního kardioverter-defibrilátoru (ICD, přístroje na srovnání srdečního rytmu), který byl poprvé voperován pacientovi před 45 lety, 4. února 1980, v Nemocnici Johnse Hopkinse v americkém Baltimore.
Za zrodem kardioverter-defibrilátoru stálo více než desetileté úsilí profesora Michela Mirowského. Tímto proslulým lékařem, který do Spojených států utekl z Polska před holokaustem, velice otřásla náhlá smrt přítele, a tak svůj život zasvětil tomu, aby se dalo podobným tragédiím zabránit. Svůj vynález nejprve vyzkoušel na psovi a bádání korunoval se svým týmem i přes odpor části odborné veřejnosti v roce 1980 první implantací ICD u člověka. Na adresu přístroje, který zachraňuje lidské životy, se zpočátku v tisku objevovaly nevybíravé výrazy jako "nemožné", "neetické" nebo "děsivé".
První implantaci ICD v Evropě uskutečnila v roce 1982 Francie, většina dalších zemí Evropy provedla poprvé tuto unikátní operaci v roce 1984. Poslední říjnový den roku 1984 voperovali pacientovi s poruchou srdečního rytmu v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) první ICD v Československu i ve střední Evropě. Praha byla jedenáctým místem v Evropě, kde byl tehdy první přístroj zaveden.
Podle loňského sdělení přednosty Kardiocentra a přednosty Kliniky kardiologie Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) Josefa Kautznera voperují lékaři v ČR zhruba 4500 pacientům ročně do těla podobný přístroj. S voperovaným přístrojem pro léčbu pomalého srdečního rytmu, kardiostimulátorem, který je častější, nebo kardioverter-defibrilátorem, žije v ČR podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) zhruba 100.000 lidí.
První přístroje byly velké a těžké, vážily 300 gramů. Lékaři je umisťovali do břišní stěny a elektrody se našívaly na povrch srdce při operaci. "Postupně se přístroje zmenšily a začaly se implantovat podobně jako kardiostimulátor pod klíční kost a elektroda se zavedla do srdce žilní cestou bez operace," doplnil Kautzner.
Dnešní přístroje umí stimulovat obě komory najednou nebo odesílat informace o stavu nemocného na dálku. "Dnes je hlavní indikací vysoce rizikový pacient, který ještě život ohrožující arytmii neprodělal. Takových je zhruba 75 procent," dodal Kautzner.
