Nevídaný úspěch, úpadek i znovuzrození. Ford Mustang je žijící legendou, která nyní opět chytá další dech.
Stal se ukázkou dokonalého načasování, důmyslné obchodní politiky a přizpůsobivosti tužbám zákazníkům. Přišel ve správný čas, aby se stal autem snů, ale na rozdíl od těch dřívějších běžně dostupným. Původní myšlenka byla geniálně jednoduchá. Jak už ty nejlepší bývají.
ČTĚTE TAKÉ: Nový Ford Mustang konečně odhalen
Tehdejší viceprezident fordu Lee Iacocca si zkraje šedesátých let minulého století uvědomil, že generace z poválečné populační exploze právě dospívá a začíná se poohlížet po nějakém autě. Pokud možno jiném, než jakým jezdí jejich rodiče. Rozhodl se jim nabídnout menší a jednoduchý sporťák, který si budou moci dovolit. Už první prototypy vzbuzovaly pozitivní reakce, poslední studie z roku 1963 postavená na základech většího modelu Cougar však vyvolala zájem hraničící se šílenstvím. Již měla typické prolisy na bocích, dlouhou kapotu, zadní světla ze tří svislých obdélníků a uspořádání interiéru 2+2. Získala první místo v soutěži o nejlepší americký design, pořádané Tiffanym a Mustang na sebe strhl obrovskou pozornost ještě předtím, než se začal vyrábět.
ČTĚTE TAKÉ: Tajemství automobilových jmen
Jedenáctého března roku 1964 synovec Henryho Forda „náhodou" poobědval v centru Detroitu. S předsériovým mustangem zaparkovaným před restaurací... Auto vyfotil časopis Newsweek. A poté Ford rozjel masivní reklamní kampaň. Na první reklamu v televizi si udělalo čas devětadvacet milionů lidí!
Sedmnáctého dubna toho roku konečně přišel. Sériový mustang, hlavní hvězda světové výstavy v New Yorku, se představil jako kupé se stupňovitou zádí a jako kabriolet. Byl atraktivní a přitom laciný. Vypuklo šílenství. Prodejny Fordu obléhaly davy zájemců i zvědavců. Každý chtěl mít Mustanga jako první. Jeden kupující v něm dokonce přespal, aby ho neprodali někomu jinému, než se potvrdí jeho šek. První den se prodalo dvaadvacet tisíc kusů.
Kvůli zachování příznivé ceny sdílel Mustang mnoho součástí s modelem Falcon, tehdejším nejmenším Fordem. Včetně konzervativního podvozku s tuhou zadní nápravou. Ford měl chytrou obchodní politiku. Základní „holá" verze stála 2320 dolarů a byla skoro o polovinu levnější, než tehdejší americký sen Chevrolet Corvette. Bohatá nabídka příplatkových prvků ji mohla pěkně zvednout, ale výběr byl v rukou zákazníků: každý si mohl vybrat, jaký Mustang chtěl. Nejlevnější jednokarburátorový šestiválec OHV o objemu 170 kubických palců (2,8 litru) s nízkým výkonem 101 koní, jen třístupňovou převodovkou a bubnovými brzdami se stejně s Corvette srovnávat nemohl, vrcholný osmiválec 289 cui (4,7 litru) s výkonem 271 koní a čtyřstupňovou převodovkou už na tom byl lépe.
V roce 1964 se prodalo přes 126 000 mustangů. V září představený Fastback, pro mnohé nejkrásnější verze se splývavou zádí, se začal prodávat během roku příštího. Mustang zavedl novou kategorii, takzvané „pony cars". Na americké poměry byl totiž kompaktním autem.
Ford se vrhnul také do závodů. V roce 1965 kontaktoval Carola Shelbyho, tvůrce legendárního roadsteru AC Cobra (nejlépe sprintujícího vozu té doby) za účelem vývoje závodní série mustangů fastback 289 pro závody SCCA a homologační série sta kusů silničních verzí. Tak vznikla další legenda, Mustang Shelby. Nakonec se ročně stavělo kolem dvou tisícovek těchto speciálů.
Rok 1965 byl rekordní i ekonomicky, prodalo se přes půl milionu Mustangů. Ford ale neusínal na vavřínech a svůj bestseller stále vylepšoval. V roce 1967 přišla druhá generace, nepatrně větší a agresivnější. Shelby GT350 nahradil civilizovanější, ale silnější GT500 s osmiválcem o objemu 7,05 litru se dvěma čtyřkomorovými karburátory Holley a udávaném výkonu 355 koní. Jejich majitelé jim však na motorových brzdách naměřili hodnoty blízké čtyřem stům. Řidičsky nejlepší byly modely Boss, s nejlepším podvozkem ze všech Mustangů, které vznikly kvůli závodům.
Třetí generace z roku 1969 je nejdivočejší. Větší a těžší, ale se silnějšími motory. Úpadek přišel o dva roky později. Mustang ztloustl a zeslábnul. V roce 1973 se naplno projevila ropná krize, výkony se pohybovaly mezi 88 a 150 koňmi. Další generace byla ještě horší. Malá, slabá, ošklivá a nekvalitně vyrobená. Rozdíl byl takový, že ji Ford označil jako Mustang II. Ani následující Mustang nebyl žádným zázrakem.
ČTĚTE TAKÉ: Filmové honičky - Nejlepší byl Bullitt
Směr k lepšímu nabrala až sedmá generace z roku 1994. A na poslední generaci Mustangu, vycházející ze svých kořenů, je radost pohledět. Oficiálně se k nám nedováží, přesto jich tu mnoho jezdí. Lze je totiž objednat přímo z Ameriky přes takzvané „šedé dovozce". Ani tím však sága o divokém koni nekončí. Koncem listopadu se představila poslední verze. Tak důkladně modernizovaná, že by ji jiné automobilky prohlásily rovnou za novou generaci. To však Mustang nemá zapotřebí.
Foto: Ford
