Nord Stream
Ruský plyn: kozáček s Evropou

Ruský plyn rozděluje Evropu. Rozšířením plynovodu Nord Stream pod Baltským mořem, za kterým stojí Moskva spolu s Berlínem, má už za čtyři roky vést 80 procent suroviny přímo do Německa. Východ a jihovýchod kontinentu protestují a ohlížejí se po alternativách.

"Dělají z nás idioty," rozčiloval se slovenský premiér Robert Fico, "zradili jiný členský stát EU, jdou v rozporu s politickými rozhovory, které jsme vedli na Evropské radě." Tím, kdo ze Slováků (a nejen z nich) dělá idioty, mínil Fico Německo. Bylo září 2015 a do Bratislavy přijel na návštěvu Ficův ukrajinský protějšek Arsenij Jaceňuk. Nebylo ani možné, aby se nemluvilo o plynovodu Nord Stream, který má transportovat až 80 procent plynu z Ruska pod Baltem přímo do Německa a obejít přitom Ukrajinu.

To by znamenalo nejen evropský ústup od politické a ekonomické podpory Kyjeva. Daleko citelnější dopad by to mělo na mnohé ze současných i kandidátských zemí EU, jejichž infrastruktura je přizpůsobena dodávkám z ukrajinského tranzitu: jde o Slovensko, Bulharsko, Srbsko, Slovinsko, částečně i Maďarsko, Rakousko, průmyslový sever Itálie či Česko.

Výrazné výhrady již dali najevo třeba italský premiér Matteo Renzi a jeho bulharský kolega Bojko Borisov. Nord Stream 2 totiž odporuje řadě evropských norem. Porušuje základní princip třetího energetického balíčku EU, podle něhož by se státy neměly orientovat jen na jednoho dodavatele a oddělená by měla být i výroba a distribuce energií.

Miliardy pro německé firmy

Rozšíření Nord Streamu domluvili v několika nenápadných krocích ruský státní podnik Gazprom spolu s několika evropskými společnostmi: německými E.ON a BASF/Wintershall, rakouskou OMV, francouzskou ENGIE a britsko-nizozemskou Royal Dutch Shell. "Dokumenty takového významu se podepisují jednou za pět, možná i deset let," okomentoval to na ekonomickém fóru v Petrohradě šéf Gazpromu Alexej Miller.

Z ruského Vyborgu se 1222 km dlouhou trasou už teď táhnou dvě linie potrubí zprovozněné před třemi a čtyřmi lety. Končí v německém Greifswaldu a zatím fungují jen na menší část své kapacity 22,5 miliard kubických metrů plynu ročně z celkových 55 miliard m³. Přesto ruský Gazprom a několik evropských společností chtějí položit další dvě linie a zvýšit kapacitu na 110 miliard m³ za rok. Tranzit přes Ukrajinu, kudy dnes putuje polovina ruského plynu, chce Moskva od roku 2019 minimalizovat.

"Jde v první řadě o komerční projekt, kde jsou soukromí investoři," obhajovala německá kancléřka Angela Merkelová projekt před evropskými státníky. Její stanovisko podpořil i nizozemský premiér Mark Rutte. Německo už stojí za spuštěním první části Nord Streamu, předchůdce Merkelové Gerhard Schröder v září 2005 podepsal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem smlouvu o vybudování první dvou linií potrubí. Krátce poté pak po prohraných volbách zasedl v křesle předsedy dozorčí rady plynovodu.

Jižní tápání

Nord Stream má za sebou výrazně větší politickou sílu než jiný podobný projekt - South Stream. Ten měl původně propojit ruskou Anapu a potrubím pod Černým mořem přivést plyn do Bulharska, dále na Balkán, do Maďarska a další větví do Itálie. Za South Streamem však nestál žádný silný stát EU, navíc měl smůlu v načasování. Na jaře 2014, když byly podepsané první kontrakty, přišla anexe Krymu a protiruské sankce. Evropská komise pak požádala vládu v Sofii o pozastavení projektu a ta jí bez odmlouvání vyhověla.

Inciativy se chopila Ankara, jen v trochu pozměněné podobě - Turkish Stream měl místo do Bulharska ústit do Turecka a odtud do terminálu na řecké hranici. Přípravné práce však přerušilo sestřelení ruského letadla Su-24 nad hranicí se Sýrií. Obě strany se teď překřikují, z čí iniciativy se tak stalo. Podle Moskvy jde o odvetná opatření, turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan tvrdí, že "projekt nesplňoval požadavky a potřebné dodavatele lze najít jinde," třeba v Kataru nebo Ázerbájdžánu.

Třetího prosince 2015, jen několik hodin poté, co Moskva oznámila pozastavení Turkish Streamu, uspořádali turecký premiér Ahmet Davutoglu a ázerbájdžánský lídr Ilham Alijev společnou tiskovou konferenci. Mluvili o urychlení výstavby plynovodu Transanatolian Natural Gas Pipeline (TANAP), který přivádí 1840 kilometrů dlouhým potrubím surovinu z oblasti Kaspického moře přes Turecko a Gruzii na hranici s Řeckem. Tam se napojí na další plánovaný projekt Trans Adriatic Pipeline (TAP) podél pobřeží Jadranu do Itálie. TANAP by měl být hotov už za dva roky, zpočátku s kapacitou 16 miliard m³ ročně, za deset let už 31 miliard m³. Je to sice jen polovina původně plánovaného průtoku South Streamu, ale jihovýchodu i východu Evropy to může pomoci.

* Jak riziková je v dnešní době závislost na ruském plynu?

* Jak se k projektu Nord Stream staví Evropská komise? Je ve hře možnost, že ho bude blokovat?

* Co všechno motivuje firmy zúčastněné na stavbě Nord Streamu k partnerství s ruským Gazpromem?

* Jaké jsou pro ruský plyn alternativy?

* Proč Evropa stále nemůže využívat obrovské zásoby plynu z Turkmenistánu?

* Existuje vůbec řešení "plynového patu"?

Odpověď na tyto otázky a ještě mnoho dalšího se dočtete v novém vydání časopisu TÝDEN, které je právě v prodeji.