Obnovená premiéra
Za sto padesát let koncem června

První seriózně myšlené sci-fi v české kinematografii a dodnes suverénně nejlepší. Přestože Ikarie XB 1 (1963) režiséra Jindřicha Poláka a scenáristy Pavla Juráčka na motivy novely polského klasika vědecko-fantastické literatury Stanislawa Lema K mrakům Magellanovým trpí nejedním neduhem, jedná se o stále nepřekonané a ojedinělé dílo, které je radost sledovat. Ve čtvrtek 16. června vstupuje do českých kin obnovenou premiérou jeho restaurovaná verze.

O kvalitách filmu svědčí i fakt, že u něj nemusíme používat berličku "na české poměry dobré". Ne, Ikarie XB 1 by obstála v jakékoli dobové kinematografii a stydět by se za ni nemuseli ani tehdejší hollywoodští tvůrci. Naivita některých triků nebo dialogů nijak nevybočovala z tehdejšího standardu, nakonec film po zásluze ocenila Zlatým asteroidem i porota Mezinárodního filmového festivalu fantastických filmů v italském Terstu a kladné ohlasy sklidil i na letošní filmové přehlídce v Cannes, kde byl promítán v sekci Classic.

První a jedinečný
Ještě před Ikarií tu byl Karel Zeman, což ale byla kapitola sama pro sebe, ať už hovoříme o jeho výtvarně stylizovaných verneovských adaptacích, anebo třeba primárně edukativní Cestě do pravěku. Byly tu filmové přepisy Karla Čapka Bílá nemoc a Krakatit, kde prvek sci-fi byl spíš účelový a podřízený výpovědi. Byl tu Muž z prvního století, který už se zabývá cestou vesmírem, jenže to zas byla komedie zaměřená na společenskou kritiku, chválu komunistické beztřídní společnosti a celkově hrozná patlanina. Až Ikarie se snažila být klasickou hard sci-fi - a ve svém snažení zůstala osamocená, nikdo ji už nenapodobil. Ne že by tu nevznikly kvalitní vědecko-fantastické filmy, to vznikly (za všechny jmenujme třeba nádherně depresivní postapokalypsu Konec srpna v hotelu Ozon nebo hororovou Vlčí boudu), o subžánr hard sci-fi se už nepokusil nikdo.

Děj filmu, který byl pracovně nazýván Stříbrná kometa nebo Za dvě stě let koncem června, se odehrává v roce 2163 na kosmické lodi Ikarie XB 1, která je "městem pro 40 lidí". Takový počet čítá posádka, která se pod velením kapitána Abajeva (Zdeněk Štěpánek) vydala na dlouhou pouť ke hvězdě Alfa Centauri, aby se na jedné z jejích planet pokusila nalézt život. První polovinu filmu se divák seznamuje s postavami a s životem v budoucnosti na vesmírném plavidle. Děj výrazněji zhoustne ve chvíli, kdy je oslava 110. narozenin nejstaršího člena posádky (s dnes zajímavým jménem) Anthonyho Hopkinse (František Smolík) přerušena objevem neznámé kosmické lodě, při jejímž průzkumu nešťastnou náhodou zahynou dva astronauti. Během další plavby je Ikarie konfrontovaná s neznámou energií z černé hvězdy, která tlumí biologické pochody živých organismů. Místo šedesátihodinového spánku však loď z neznámých příčin usne jen na 26 hodin. Ukáže se, že za pomocí Ikarii stojí neznámé silové pole, které ji vyvedlo ze zhoubného vlivu temné hvězdy. To už se blíží cílová destinace - Alfa Centauri. A posádka Ikarie zjistí, že silové pole, které jim tolik pomohlo, bylo odesláno z jedné z planet. V až spirituálním vytržení dochází v samém závěru k tomu, že zatímco se člence posádky Štefě narodilo dítě, symbolicky se ve chvíli zrození nového života před očima užaslých astronautů objeví město mimozemské civilizace.

Z idealistického vesmíru
Příprava filmu trvala režisérovi dva roky a stála šest milionů korun. Je proto možná trochu s podivem, že taková produkce svěřila scénář tehdy ještě studentovi Pavlu Juráčkovi. Jeho scénář je dobře napsaný a nechybí mu ani postupná gradace napětí, ani neotřelé nápady. Přesto s ním jeho autor sám spokojený nebyl: "Kdykoli si vzpomenu, jaké kraviny jsem napsal v dialozích oněch vznešených panáci ženoucích se v krabici od bot vesmírem, jehož hvězdy jsou všechny pěticípé, zčervenám a mám chuť se schovat pod postel."

Mohl za to přidělený konzultant z ministerstva zahraničí, který Juráčkovi mluvil do scénáře a snažil se, aby autor vytvořil obraz komunistického člověka nadcházejícího století. A to se mu zjevně podařilo. Nikde to sice není explicitně řečeno, ale děj se odehrává v jakési ideální beztřídní společnosti, kde všechny neduhy dob minulých byly vykořeněny. Posádka je také značně internacionální - mezi jmény nalezneme příslušníky všech národů. Vedle československých, jako jsou Michal a Štefa, pak třeba od Abajeva přes Svensona po MacDonalda. Ve vzletných dialozích se jeden z členů posádky podivuje, že je schopen závisti. Z tohoto pohledu hodně odpudivá je návštěva na opuštěném bojovém plavidle z 20. století, která s sebou nese i atomové bomby, jež nešťastnou náhodou explodují a zabijí průzkumníky z Ikarie. Prohnilí západní kapitalisté oblečení jako vojáci a bankéři se na lodi těsně před smrtí oháněli penězi, čemuž se posádka Ikarie hodně diví, navzájem se povraždí a Abajev k nim necítí nic než opovržení: "Lidé? Byla to zvířata."

Onen poplatný duch doby je však patrný nejen ze scénáře. Přestože obsazení bylo ukázkové, herci nepochopili (a nejspíš k tomu ani nebyli vedeni), že nemohou ani ve vypjatých scénách hrát jako na jevišti. Samí velcí herci (Smolík, Štěpánek, Macháček, Vršťala, Deyl) vznešeně deklamují své repliky, čímž sice pozvedají umělecký dojem, ale dějově tím film dost trpí. Radovan Lukavský v roli chlapáckého zástupce velitele lodi MacDonalda, možná nejzajímavější figura, vypadá a zní úplně stejně, jako kdyby stál na prknech Národního divadla. Učiněným failem je pak obsazení Dany Medřické, která se projevuje úplně stejně mateřsky jako třeba za pár let v roli babičky v Takové normální rodince. Nejživěji tak působí méně důležité postavy ztvárněné Irenou Kačírkovou nebo Ottou Lackovičem. Casting byl vlastně celý zajímavý - komparz se obsazoval podle toho, jak byl kdo pohledný, a proto si v jedné scéně můžeme v maličkém štěku všimnout i Olgy Schoberové.

Všední život budoucnosti
Síla Ikarie XB 1 je však jinde. Možná je škoda, že se tvůrci nevydali temnější existenciální cestou, kterou naznačovala hned úvodní scéna, kde prázdnými chodbami pobíhá popálený pološílený muž a křičí do kamery: "Země neexistuje! Země nikdy nebyla!" Filmaři se rozhodli jít jinou cestou, možná i náročnější, přesto úspěšnou. Řeč je především o první polovině snímku, kde si Juráček s Polákem pohráli se svou vizí budoucnosti do nejmenšího detailu. Důraz na odlišnou, ale přesto podobnou skladbu jídelníčku (i s jemným štulcem, jak si představovali futuristickou stravu v minulosti). Zcela jiné odívání. Zábavně odlišný tanec, kombinující středověké taneční prvky s hopsáním, který účastníci zmiňovaného festivalu v Terstu nazvali "kosmický twist". Novátorsky zařízená tělocvična s neznámými cvičebními pomůckami. Spousta dalších maličkostí, jež dotvářejí zábavně dokonalý celek.

Kosmická loď Ikarie je sice evidentně postavená ve studiu, ale nepůsobí ani přehnaně, ani naopak jako odfláknutý nedodělek. Malé kosmické město má své zahrady, laboratoře, jídelnu, společenský salon, a když se v nich herci za doprovodu industriálně futuristické hudby Zdeňka Lišky pohybují, působí přirozeně, jako kdyby tam opravdu patřili. To je ten největší klad Ikarie XB 1 - že dokázala vykreslit všední život na kosmickém plavidle nenuceně, jakoby mimochodem a uvěřitelně. I ten legrační tanec se na scénu přesně hodí.

Distribuční práva k filmu byla po premiéře prodána do dvaačtyřiceti zemí světa a sklízela samé pochvalné recenze. Jednou z nejzajímavějších "poct" je americká verze filmu, kdy již hotový film byl Američany prostříhán, zkrácen a dějově zcela otočen - z posádky Ikarie se stali mimozemšťané, kteří v závěru filmu dorazí na Zemi a spatří sochu Svobody. Nyní, po třiapadesáti letech, budou mít čeští diváci příležitost spatřit film na velkém plátně znovu. Využijte toho. Víc seriózních sci-fi o cestě vesmírem nemáme. A v dohledné době ani mít nebudeme.