Kvalitu jeho hlasu nezpochybňuje nikdo, o kvalitě jeho charakteru se ještě vedou spory. Od poloviny šedesátých let je neodmyslitelnou součástí české popkultury a kdokoliv zrovna vládl, snažil se s ním být zadobře.
Na Zlatého slavíka nezapomněl ani prezident Václav Klaus. Z Hradu si v den připomínky vzniku samostatného státu odnáší medaili Za zásluhy.
Mimořádná osobnost
I Tomešův Český biografický slovník XX. století z roku 1999, který je jinak k prominentům komunistického režimu velmi přísný, jej charakterizuje jako "mimořádnou pěveckou osobnost s výjimečnými hlasovými dispozicemi, lyrický tenor širokého rozsahu a bezchybné dikce, ovládající všechny druhy vibrat a schopný nejrůznějšího nasazení". A zatímco většinu ocenění poctivě vypočítává, o podpisu Anticharty a udělení titulů zasloužilý a národní umělec tu zmínka není. Karel Gott je v očích svého národa sluníčkem, kterému se odpouští.
ČTĚTE TAKÉ: Gottovy narozeniny sledovaly téměř dva miliony diváků
Klaus vyznamenal Gotta, Pilarovou i Váňu
Vyučený elektromontér se už od osmnácti let snažil prosadit v amatérských pěveckých soutěžích, jako dvacetiletý začal zpívat s orchestrem Karla Krautgartnera. Zpěv pak studoval na konzervatoři a jeho sláva, stejně jako sláva mnoha jeho vrstevníků, odstartovala v divadle Semafor; v letech 1963-64. Poté (1964-67) byl členem hudebního divadla Apollo, kde se dal dohromady s orchestrem Ladislava Štaidla. To už poprvé zvítězil v anketě Zlatý slavík a spolu s Waldemarem Matuškou byl nejpopulárnějším českým zpěvákem, se záběrem od Beatles a Presleyho až k orchestrální romantice; od poloviny šedesátých let trvale nejprodávanější český interpret.
ČTĚTE TAKÉ: Pražské Divadlo Semafor slaví padesátiny velkým koncertem
Jako jeden z mála se brzy prosadil i v zahraničí: nejprve absolvoval pětiměsíční koncertní hostování v hotelu Frontier v Las Vegas, koncertoval i v Kanadě a Japonsku, největší oblibu si však získal v Německu, východním i západním.
Když počátkem sedmdesátých let zvažoval, zda v tom západním nezůstane, kontaktoval jej ve Frankfurtu nad Mohanem dle Gottova vyprávění "jistý pan Míka", který údajně jménem Gustáva Husáka Gottovi a Štaidlově orchestru slíbil tvůrčí i osobni svobodu pro ně i jejich rodiny za to, že zůstanou v normalizované ČSSR. Gott přijal, "spřátelil" se s vedoucím oddělení kultury na Ústředním výboru KSČ Miroslavem Müllerem a brzy se stal ikonou české normalizační pop-music, jejíž podoba zakonzervovala swingující éru šedesátých let do kolovrátkového kýče a vytrvale se bránila "zkaženým" rockovým novinkám.
Hvězda normalizace
Zatímco v šedesátých letech účinkoval v několika velmi dobrých filmech, v letech 1974 hrál hlavní roli v normalizační verzi Švandy dudáka, agitce Hvězda padá vzhůru o tom, jaké nástrahy čekají na západě a jak dobře je doma. V roce 1977 nejenže podepsal Antichartu, ale na shromáždění umělců v Národním divadle byl jedním z těch, kteří o "klid na práci" volali přímo z pódia. Ještě ten rok dostal titul zasloužilý umělec, v roce 1985 se stal i národním umělcem.
ČTĚTE TAKÉ: Gottův newyorský koncert viděla i Martina Formanová
Přestože patřil k symbolům režimní televizní zábavy, když se v listopadu 1989 konaly první demonstrace na Václavském náměstí, Občanské fórum jej nechalo na balkonu Melantrichu zpívat s Karlem Krylem státní hymnu: byl to první symbol národního usmíření, socialistická estráda se tu potkala se zarputilým odbojem. Onen hudební odboj měl krátce po roce 1989 navrch, brzy se ale ukázalo, že "lidi Gotta chtějí", zpěvák o popularitu nepřišel a s nástupem lidové zábavy na Nově se definitivně vrátil na výsluní.
Ještě v roce 2000 mu ztrpčily život diskuse kolem toho, zda je vhodným reprezentantem české kultury na EXPO v Hannoveru, nakonec tam po přímluvě mnohých včetně ministra kultury Dostála početnému důchodcovskému publiku (a teenagerům rozjařeným Včelkou Májou) zazpíval. Od té doby už je jasné, že Češi na svého Zlatého slavíka nedají dopustit.
Foto: Jan Schejbal, ČTK, Karel Šanda
