Domácí hudební tipy
Radosti u klavíru a opakovaná oslava koček

V určitém věku už ohlížení se bývá zcela přirozené a pochopitelné. Lze ho přirovnat k určitému předávání zkušeností a nezištnému daru. A nemusí jít jen o radost a prvoplánovou užitečnost. Ale znáte to - hloupý, kdo nebere.

Jan Burian: Dvacet let v Arše (Galén)  
http://www.janburian.cz/?GID=643&SID=643&LVL=1

Jan Burian rád rekapituluje. A v souvislosti s Divadlem Archa opravdu bylo co rekapitulovat. Plodný autor zde totiž našel cosi, čemu se říkává domácí scéna; vedle Malostranské Besedy a později klubu Kaštan, kde pravidelně provozuje své "Kulturní ozdravovny" se zde odehrály všechny zásadní výroční, oslavné a jinak výjimečné koncerty jeho porevoluční dráhy.

Čtyřiadvacet skladeb na prvním disku (CD) je průřezem nejen těmito koncerty, ale i pestrými zákoutími Burianových přístupů, spoluprácí s dalšími hudebními osobnostmi - a to včetně jeho synů. Vyloveny byly i skladby, které se nevešly na řadová alba, několik kuriozit, jako je doprovod speciálně pro něj sestaveného a po něm pojmenovaného smyčcového kvarteta a také řada zhudebněných básní, které vždy tvořily v autorově repertoáru výraznou stopu.

Kolekce to je nejen pestrá, ale i dokazující autorskou i interpretační nechuť se nechat svazovat a naopak otevřenost ke zkoušení čehokoli. Je to už dávno, co vedle své tvorby i svým manifestem dal na vědomí, že nechce být jen folkařem: vedle skladeb, které se do té škatulky snadno vejdou, tu jsou experimenty, hraničící s alternativní scénou, ale důležitější se jeví zachycení Burianovy poetiky, jeho smyslu pro humor, a co je nejdůležitější - jeho schopnosti rozdávat optimismus a třeba i prostřednictvím sarkasmu obracet to neradostné v ulehčení.

Druhý disk v podobě DVD se vrací k autorovým padesátinám a koncertu na jejich oslavu z března 2002. Krom všeho výše vyřčeného přidává bonus v podobě vizuálního zážitku, který zrovna u Buriana není zanedbatelný - jeho výrazy a šibalské pomrkávání dodávají písničkám často další rozměr. A nebo jen po vážných tématech prosvětlují atmosféru. Druhá polovina koncertu, program zachycený na tehdejším albu Zrcadlo, je krásným důkazem, jak jsou autorovy skladby nadčasové a slučitelné i s moderním aranžmá.

Ačkoli jde o kolekci výživnou - celkem 53 písní - chybí tu vyloženě slabší místa. Hledat na podobné kolekci mouchy a chyby je ostatně bláhové a puntičkářské. Jistě - pro někoho může být toho klavíru už moc, jiný by možná čekal více hostů a kamarádů. Ale jak už bylo řečeno - Jan Burian rád rekapituluje a příležitostí jistě ještě bude spousta. A o to, že by si snad nechal ujít příležitost zase nějak překvapit, se netřeba obávat.

Jiří Dědeček: Kočky z Letný (Indies MG)  
http://www.dedecek.cz/32/detail-album/

Když Jiří Dědeček s Janem Burianem rozpustili někdejší duo a začali koncertovat každý sám, byl to spíš Burian, který začal inklinovat k lyrice a poetičnosti, zatímco Dědeček proslul formou jakýchsi angažovaných kupletů, sarkasticky komentujících realitu i politická témata. A jen skalní fanoušci věděli, jak blízko má k Jacquesu Brelovi nebo Georgesi Brassensovi.

Na zatím poslední vydané nahrávce sází na balady, poetiku a hold Praze (a konkrétně centru čili Praze 1), jako personifikované lásce. Hovořit ovšem u této kolekce o novém albu je velmi diskutabilní, protože ve většině obsahuje skladby, které nejenže jsou známé, ale hned několik z nich bez přehánění patří k Dědečkovým nejznámějším.

Nové je tentokrát tudíž "jen" podání. Písničky nahrál autor pouze sám, bez hostů, a kromě kytary použil i ukulele - třeba v notoricky známé Zabili trafikantku to zní velmi občerstvujícím dojmem. Jinak ale minimalistický doprovod posluchače přímo nutí se soustředit hlavně na texty - po hudební stránce tu není moc poslouchat co. Když se pak objeví uprostřed nahrávky bez hudby recitovaný sonet, vlastně to nepřekvapí.

Vydat podobné tématické shrnutí písniček je jistě autorovým právem a pro věrné příznivce asi i milým ohlédnutím. Nicméně v konfrontaci s faktem, že za posledních deset let jeho diskografii zdobí jen dvě alba původních písniček a to zatím poslední vyšlo už před čtyřmi lety to vyvolává jen dva výklady: buď je to doklad uvadající autorské potence a nebo výsledek faktu, že písničkářská činnost je už u Jiřího Dědečka na vedlejší koleji vedle té literární. Což je přinejmenším škoda.