Filmová recenze
Beze stop: nekonfliktní drama s výbornými hereckými výkony

V roce 2010 uhranula Hollywood poprvé svým snímkem Do morku kosti. Příběh odehrávající se v mrazivém prostředí missourské vysočiny vynesl režisérce a scénáristce Debře Granikové nominaci na Oscara za Adaptovaný scénář. Nyní o osm let později dává novým filmem Beze stop o sobě vědět znovu a snad ještě hlasitěji.

Dospívající Tom (Thomasin McKenzieová) žije se svým otcem Willem (Ben Foster) v lesoparku v Oregonu. Rozhodli se dobrovolně oprostit od civilizace a žít osamocený, jednoduchý život v souladu s přírodou.

Kontakt s civilizací je ale nevyhnutelný, a když přijde na konfrontaci dvou neslučitelných světů, ukáže se, jak posttraumatická stresová porucha (PTSD) válečnému veteránovi Willovi totálně znemožnila vést normální život. Není schopen se přizpůsobit "tomu nepřehlednému, falešnému světu" a jednoduše touží jen po harmonii s lesní přírodou.

To ovšem neplatí pro jeho milovanou dceru, jež doposud neměla jinou možnost živobytí. Tom je velice bystrá, zvědavá a otevřená novým možnostem. Otec ji nezanedbával, naučil ji číst, psát... Její intelekt je zkrátka stejný, ne-li dokonce vyšší než u většiny jejich patnáctiletých vrstevníků. Přirozeně jiné už to však je v oblasti socializace.

Graniková divákovi toho moc nevysvětluje. Minulost obou postav prakticky vůbec nerozebírá. Soustředí se hlavně na přítomnost, postupný vývoj Tom a její uvědomování si, že vlastně ten komunitní život s podobně smýšlejícími lidmi v souladu s přírodou není tak špatný, ba naopak. Avšak tam, kde ona začíná vzkvétat, tam otec začíná trpět. Jeho diagnóza mu v pravidelném lidském kontaktu brání, jeho jediné útočiště je les, a tak je konflikt mezi normální společností a izolovaným životem logickým vyústěním.

Nová Lawrenceová na scéně?

V Do morku kosti se velkému filmovému světu poprvé představila Jennifer Lawrenceová (za roli byla hned nominována na Oscara), která je momentálně jednou z nejžádanějších hereček současnosti. Nabízí se otázka, jestli podobný osud nepotká nyní i McKenzieovou. Pod taktovkou Granikové prokázala nesporný talent, přitom dialogů mezi její postavou Tom a otcem je jako šafránu. Jejich vzájemná konverzace působí často pragmaticky, ale z rysů neverbální komunikace lze vyvodit, že jsou oba na tenhle způsob zvyklí.

Foster hraje především očima (na roli Jana Žižky v chystaném českém filmu Petra Jákla se bude muset vytáhnout s duchaplnějším ztvárněním), ale to vůbec nevadí. Emoce plynoucí z blízkého vztahu mezi otcem a dcerou jsou dostatečně intenzivní. Nehádají se, odpouští si a mají jeden pro druhého obrovské pochopení.

"Nedramatické drama"

Beze stop je zkrátka velmi komorním, naturálním snímkem o silném rodinném poutu, vztahu k přírodě, ale také o problémech válkou poznamenaných lidí, kteří se nedokážou vrátit do normálního života, což v konečném důsledku může zraňovat nejen je, ale i jejich milované. Je to však natočeno až příliš uhlazeným, nekonfliktním způsobem. Cynik by to mohl označit za obyčejnou, zbytečně se táhnoucí "vztahovku" mezi otcem a dcerou bez většího dramatu. A do jisté míry by měl pravdu.

Film je možná až moc minimalistický a introvertní na to, že trvá dvě hodiny. Díky svému silnému humánnímu vyznění si to ale může dovolit. Na druhou stranu podobný snímek z roku 2007 - Útěk do divočiny - se dokázal více odvázat. Nutno ovšem podotknout, že ve vztahu mezi člověkem a přírodou zašel trochu jiným směrem, a proto může být pro některé diváky atraktivnější podívanou.

Poselství ale platí pro oba filmy stejné: to, co společnost vnímá jako bezdomovectví, se nemusí všem jevit stejně. Domov je takový, jaký si ho sami uděláme, jak se v něm nejlépe cítíme. Pro někoho to může být rušná metropole, pro jiného osamělá vesnice na kraji města a pro někoho třeba prostě jen houževnatá zeleň kdesi v Oregonu.