Filmová novinka
Frčíme: na standardy Pixaru ucházející, jinak nadprůměrný animák

Animované studio Pixar spadající pod Disneyho bylo v posledních letech kritizováno, že upustilo od tvorby svých originálních příběhů a více se zaměřovalo na pokračování zajetých klasik (Toy Story, Hledá se Nemo, Auta, ...). Výtku však vyslyšelo a letos se vrací ke svým kořenům hned dvěma snímky: Frčíme a Duše (ten bude mít premiéru v srpnu).

Režisér Dan Scanlon čerpal inspiraci přímo ve své rodině. Otec mu zemřel, když byl ještě malým chlapcem, jediné pořádné vzpomínky na něj tak má z videokazet. Právě to je hlavním středobodem příběhu dvou elfských bratrů Iana a Barleyho. Mladší Ian si otce vůbec nepamatuje, starší Barley má na něj tři čtyři vzpomínky.

Jejich příběh se odehrává ve světě, v němž kdysi vládla magie. Čarování ale vyžadovalo určitou zručnost a píli, a tak se časem přestala magie používat, protože civilizace si navykla na vymoženosti vědy a techniky, s nimiž je všechno jednodušší. Ian ale zjistí, že schopnost čarovat ze světa zcela nevymizela, a dokonce se mu z poloviny podaří na 24 hodin přivést tátu zpět mezi živé. Bohužel onou polovinou jsou pouze nohy (kalhoty). Oba bratři se tak vydají na dobrodružnou cestu za hledáním magie, pomocí níž by kouzlo dokončili, aby si mohli s otcem popovídat a řádně se s ním rozloučit.

Komplikace v podobě pouze polovičního otce je tragická a úsměvná zároveň. A právě tyto dvě věci nová pixarovka kombinuje nejvíce. Skrze pochmurného a nejistého Iana se nám dostává smutku a snahy chytit se každého stébla, jen aby se mohl s otcem setkat. Prostřednictvím charakterově zcela opačného, excentrického, vyrovnaného a veselého Barleyho pak přichází vtipné momenty. Jeho neotřesitelná víra v kouzla z něj na jednu stranu dělá elfského geeka, na druhou poblázněného, hyperaktivního teenagera bažícího po skutečném dobrodružství.

Od té dobrodružné cesty bychom však čekali více nápadů. Pixar si holt nastavil laťku vysoko, a tak jsou očekávání v tomhle směru jiná než u animovaných filmů od jiných studií. Stvořený svět různých kouzelných bytostí (kentaur-policista, válečná majitelka restaurace mantrikora, jednorožci, kyklopové...) vybízí k velké kreativitě, té se nám ale z pohledu využíti kdejakých postaviček dostává jen poskrovnu. Nejnápaditějším tahem se zdá být pouliční motorkářský gang malých létajících vil, který bratry v jedné akční scéně pořádně pozlobí. Fanoušky Indiana Jonese pak potěší jedna scéna s neviditelným mostem.

Jinak nás ale tvůrci ničím vyloženě nepřekvapí. Dějová linka je poměrně předvídatelná a stejně tak vývoj obou hlavních postav. Bratrská láska narazí na několik kamínků úrazu, které se postupně nashromáždí, až dojde k velkému rozkolu, načež si za chvíli uvědomí, že je důležité, aby vzájemně respektovali své rozdíly a soustředili se na to, co je spojuje. Zde Pixar sáhl po ověřeném vzorci, kdy dává dohromady dvě charakterově odlišné postavy (Toy Story - Woody a Buzz Rakeťák či Hledá se Nemo - Marlin a Dory), čímž je dynamika vztahu víceméně automaticky zaručena.

Doják po pixarovsku

S blížícím se koncem začíná být film vážnější, neboť chce dětem předat několik důležitých životních poselství. Hlavním z nich je, že i když pocházíte z neúplné rodiny (absence otce), tak si jde život naplno užívat, když máte ty nejbližší neustále po svém boku. Jsou to vzpomínky na společné zážitky s našimi milovanými, na kterých ve finále záleží nejvíce. Studio nám poselství předává, jak už u něj bývá zvykem, neuvěřitelně dojemným způsobem, který v každém empatickém divákovi zaručeně probudí silné emoce.

Frčíme nedosahuje tak vysoké kvality předešlých samostatných titulů jako Vzhůru do oblak, Ratatouille, Vall-I nebo V hlavě. Až tak originálně totiž příběh elfské rodiny zpracován není. Jednoduše mu chybí ten pomyslný faktor X, na který býváme i pixarovek zvyklí. Přesto se po všech směrech pořád jedná o nadprůměrný animovaný počin, který by u Disneyho sami jen tak lehce nevymysleli.