Filmová recenze
Zoufalé ženy dělají zoufalé věci: opravdu zoufalý film

Bývá už tradicí, že zkraje roku přicházejí do kin české filmy sladkého charakteru a podprůměrných kvalit. Loni to byly limonády Miluji tě modře a Všechno nebo nic, předloni zase Lída Baarová. Letos už máme za sebou Troškovy Čertoviny, které alespoň nejsou sladké, ale jenom hloupé, a nyní i Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. A ty sladké i hluboce podprůměrné jsou.

V polovině devadesátých let platil režisér Filip Renč za velký příslib českého filmu. Měl za sebou senzační debut Requiem pro panenku a ne možná úplně podařenou, ale rozhodně neotřelou poctu Antonioniho Zvětšenině Válka barev. Co se s ním ale od nudně povrchního Románu pro ženy stalo, těžko vysvětlit. Předloňská Lída Baarová, dodnes hojně vysmívaná, nebo jednoduše příšerný sequel Sanitky Renčově pověsti uškodily natolik, že se od romantické komedie Zoufalé ženy dělají zoufalé věci vlastně nic nečekalo. A bylo to dobře. Divák totiž nic nedostal.

Bridget Jonesová a ty další

Olga (Klára Issová) glosuje všechno kolem sebe. Už vlastní porod. A pak celé dospívání a další život. Milostné starosti, trapasy, starosti s dětmi... Děj Zoufalek je trochu obtížné naznačit, protože žádný nemá. Prostě sledujeme obyčejně neobyčejný život jedné bláznivé ženy, která uteče z maloměsta do metropole, hledá toho pravého a má trochu bujnou fantazii. A to je vlastně celé. Na relativně snesitelné krátké ploše 83 minut je to i tak dlouhé - a natahované velmi podivnými fantaziemi s Pavlem Křížem.

Film vznikl na základě knihy Haliny Pawlowské, která se také ve velmi trapném cameu snímkem mihla. Pawlowská sama napsala scénář, kterým ale jen potvrdila, že doba její slávy je už dávno za zenitem. V televizi sice glosovala kdeco, což zůstalo i její filmové hrdince, ale dát dohromady souvislý příběh se jí nepodařilo. Shluk více či méně vydařených epizod z Olžina života působí rozháraně, nesouvisle a jsou plná trapnosti a klišé. Na první pohled je evidentní, že se Zoufalky chtěly vydat stejným směrem jako Bridget Jonesová nebo Sex ve městě, ale hned je znát, že pouze chtěly. Svým vzorům se ani nepřiblížily.

Klišé a zase klišé

Autor těchto řádků není emancipovaná třicátnice, takže si netroufá hodnotit, zda cílové skupině snímku nebudou vadit všechna ta donekonečna omílaná klišé, která nejsou v každém druhém, ale úplně každém romantickém filmu. Fakt třeba musejí dámy po rozchodu bulet u zamilovaných seriálů a cpát se u toho sladkostmi? Fakt musejí hrdinky být magnetem na trapasy a všude působit jako slon v porcelánu? Fakt musí být pravá láska celou dobu na dosah ruky, ale než se k ní dojde, je nutné si vzít největšího slizáka pod sluncem? A to není nic proti Matouši Rumlovi, spíše snaze tvůrců o nalezení takového typického chlapa, který se jeví jako ideál, ale pak se ukáže, že je to kretén.

Když už je řeč o hercích, nelze se nepozastavit nad trochu podivuhodným Renčovým castingem. Klára Issová je v osmatřiceti pořád kočka, ale dvaatřicetiletý Matouš Ruml vedle ní vypadá mnohem víc jako její syn než choť. A představa, že by čtyřiačtyřicetiletá Alice Bendová mohla být matkou Issové, je už vyloženě scestná. Ani masky a líčení tomu věrohodnost nedávají. Takže fakt, že se šestadvacetiletá Aneta Krejčíková tváří jako nejlepší kamarádka o tolik starší Issové, vlastně vadí nejméně. À propos, Krejčíková - přestože je její postava jednorozměrná jako všechny ostatní a v zásadě slouží jen k vyvolávání "vtipně trapných" situací pro Olgu, díky půvabné herečce jí alespoň nechybí živočišnost a jako jediná je trochu zajímavá.

Ach, ten humor...

V médiích už v souvislosti s propagací filmu proběhlo, že Klára Issová poprvé dostala šanci předvést komediální talent. Není to samozřejmě vůbec pravda, poprvé ho předvedla už v polovině devadesátých let v zábavném seriálu o počátcích ženské emancipace Lékárníkových holka a naposledy loni ve Všechno nebo nic - tam jen nebyla v hlavní roli. Přesto ji ta diblíkovská poloha neopustila ani v Zoufalkách, hlavně v Olžiných mladších letech. A humor? Vedle nekonečně otravného glosování ve stylu Banánových rybiček (s pohledem do kamery přímo na diváky) je to hlavně o tom, že pořád někam padá - na stůl, z kola... Haha. To je ale řachanda...

S takovým plytkým scénářem by si neporadil ani renomovanější režisér, to je třeba Renčovi přiznat. Jenže on se ani nesnažil. Rádoby chaotické střihy, které měly zastřít fakt, že se ve filmu nic neděje, moc nefungují, a opět se dočkáme i režisérovy pyromanické záliby v plamenech (to už Renčovi po Baarové nikdo neodpáře), tentokrát v naprosto ujetých hrdinčiných fantaziích.

Nechci tu tvrdit nic o soumraku české komedie, byť je tento trend posledních let více než patrný. Pořád doufám v nápravu. A nenaznačuji, že v Zoufalkách nefunguje vůbec nic. Jenže ono toho funguje opravdu jen zoufale málo...

Hodnocení: 20 %