Plynové masky, to byly žně
05.06.2006 00:00
Cesta za fotografem Jindřichem Štreitem, který učinil ze zapadlého a drsného kraje Nízkého Jeseníku jedno z důležitých míst světové fotografie, musí vést do jeho srdce, na hrad Sovinec. Zde Štreit žije, odsud vyráží s fotoaparátem do okolních vesnic za lidmi, které zná jako své boty - a oni jeho. Je jejich fotografem, kronikářem, svědkem, důvěrníkem. Člověkem, který nerozlišuje mezi vesnicí a světem.
Když k vám člověk přijíždí, tak se hrad Sovinec vynoří z údolí jako obrovský ještěr z hlubin. Je to ohromně působivé, ale zároveň nás hned napadne, že tady musí být drsný život. Jak jste tady přežili třeba tu letošní dlouhou zimu?
Ach, zimy jsou tady vždycky tvrdé a dlouhé, sníh leží až do půlky jara. A letos to bylo obzvláště těžké. Kdo tu nechce žít, tak tady nezůstane. Hodně lidí, kteří sem přijdou na skok, zůstanou tu rok dva a odejdou.
Přišel jste do Sovince jako kantor. Šel jste sem z idealismu?
Bylo to dobrovolně a řekl bych s radostí. Rozhodně jsem neměl pocit, že přicházím do vyhnanství. Rodiče bydleli v sousední vesnici, já jsem v ní vyrůstal od desíti let. Otec byl také kantorem. Takže jsem se po studiích přirozeně vrátil domů.
Co vás tu drží nejvíc?
Těžko odpovědět... Všichni hledáme smysl. Nechci, aby to znělo jako fanfaronství, ale mně záleží na tom, aby se o Sovinci a okolí vědělo, aby nějak vstoupil do širších souvislostí. Moje životní cesta má tři linie. Ta pedagogická byla přerušena v roce 1982, kdy mi bylo z politických důvodů zakázáno učit. Pokračovala až v roce 1990, kdy jsem se stal vysokoškolským pedagogem na pražské FAMU a později na Slezské univerzitě v Opavě. Druhá linie je spojena s výstavní činností tady na Sovinci, což pro mě bylo taky velmi důležité. Třetí a hlavní je samozřejmě fotografická. Má vždy svůj záměr a cíl a jde převážně o práci na dlouhodobějších projektech.
A zůstal jste mu věrný. Nikdy jste neuvažoval o tom, že přece jen půjdete někam do města, do většího pohodlí?
Ne. Ale připouštím, že s přibývajícími lety člověk začíná o různých věcech uvažovat jinak, třeba právě o tom, jestli by neměl odejít do města.
Řekl bych, že jste šel různými cestami, ale vždy to byly cesty vesnické. Co vás na nich tak poutá?
Vesnici, vesnický život jsem fotografoval odjakživa, ale že to je to nejkrásnější a pro mě nejdůležitější, jsem si uvědomil v polovině sedmdesátých let. Pochopil jsem, že jde o mé celoživotní téma, které chci stále ověřovat a prohlubovat. Znal jsem vesnici zevnitř, na vlastní kůži a mohl vidět věci, které by jiný přecházel nebo by jim nepřikládal takový význam. Myslím tím všední situace každodenního života v rodině, v práci i na veřejnosti. Nezajímalo mě, jestli snímky budou někde publikovány. Po politických problémech v roce 1982 jsem měl zákaz veřejného vystupování, ale vlastně mi to vůbec nevadilo, naopak. Pro mě to byl hnací motor, abych dál pokračoval. Byla to moje osobní zpověď a výpověď o současnosti.
Od devadesátých let jste už nefotografoval jen kolem Sovince, ale začal jste jezdit do zahraničí. Ale opět do vesnic...
Téma se vlastně nezměnilo. Když jsem vyjížděl do zahraničí, hledal jsem něco podobného. Opět vesnici. V Japonsku, v Číně, v Anglii, ve Francii. Pochopitelně jsem našel odlišnosti, ale vesnice zůstávala.
Lze na vašich fotografiích poznat člověka před rokem 1989 a po něm?
Po revoluci se lidé určitě proměnili. Došlo k uvolnění, ale zároveň nastaly jiné starosti.
Já bych řekl, že snímky před rokem 1989 jsou grotesknější, lidé na nich jako by na sebe nedbali...
Něco takového říkali i mí zahraniční studenti a kolegové, nevím... Z hlediska městského člověka jsou mnohé věci jiné.
A pak ještě: vaše snímky z okolí Sovince jsou k fotografovaným sice laskavé, je vidět, že je znáte a máte je rád, ale jsou také v něčem strašlivé: ukazují devastaci, ke které tady došlo. Nejen v krajině, i na vesnicích a na lidech...
Samozřejmě to tak je a pochopitelně jsem to tam chtěl dostat. Estébáci, kteří po mých fotografiích tehdy tak vyjeli, nebyli blbí, aby to neviděli. Místní lidé, které jsem fotil, museli často vykonávat rozhodnutí vyšší moci. Traktorista si nevymyslel, že zaparkuje traktor v kostele. To mu bylo přikázáno.
Mluvíte o fotografii zdevastovaného kostela, z něhož vyjíždí traktor. K ní vlastně není co dodat. Jen se smát, nebo plakat...
Kostel sloužil jako traktorová stanice. Byly tam sudy s naftou, původní dveře byly vyraženy, místo nich nasadili vrata od garáže. Je to takový symbol tohoto kraje, jeho osudů, vztahu k církvím, k náboženství. Stejně jako v celých Sudetech, došlo tady k hroznému vykořenění.
Ale vy přitom neusilujete o nějaké jednoduché symboly. Ten traktor je spíše výjimka. Řekl bych, že jste fotograf lidských situací, které směřují k symbolu.
Snad. Snažím se, aby obraz, který vytvářím, byl co nejjednodušší. Symbol může být i velmi prostý. Příkladem toho by mohl být příchod zmrzliny na vesnici. V dětství jsem to považoval za ryze městskou věc. Kdepak aby někdo šel po návsi a lízal nanuk. Dosud mám se zmrzlinou spojenou jistou "slavnostnost", pocit spojený s výlety do města. Později se to změnilo. ¨
Jak se vůbec stane, že najednou máte snímek, kde "to najednou všechno je"? V dokonalé souhře, přesně tak, že už se k němu nedá nic dodat? Musíte na tu chvíli čekat, nebo jdete najisto?
Na to se musí čekat, nachodit kilometry, vyfotit tisíce snímků a pak z těch tisíců ten jeden vybrat. Hodně se pro mě změnilo, když mě vyhodili ze školství. Nastoupil jsem na statku jako dispečer a stal se jedním ze zemědělských pracovníků. Měl jsem u většiny z nich otevřené dveře. O každé rodině bych mohl udělat samostatnou výstavu. Já jsem je ale nejen fotil, snažil jsem se pro ně podniknout také různé věci, pořádal jsem zájezdy do divadel a na koncerty. Byli jsme i na třídenním zájezdu v Praze. Pro lidi z živočišné výroby jsem organizoval rehabilitace. To jsem dělal mimo svoji práci. Vedení statku pochopilo, že to dělám pro lidi, a proto mne podpořilo. Samozřejmě jsem byl stále pod kontrolou StB. Toho jsem si nevšímal. Říkal jsem si: Buď se uzavřu do bolestínství, nebo budu dělat, jako by se nic nestalo. Zvolil jsem to druhé.
Myslím, že je zřejmé, že to vaši lidé poznali a ocenili. Chovají se, jako by si vás nevšímali, jste pro ně součástí jejich prostředí...
Přijali mne za svého. Když k vám přijde někdo poprvé na návštěvu, tak mu věnujete pozornost, když je tam skoro denním hostem, tak si ho přestanete všímat, chováte se, jako by tam nebyl.
Často u toho pijí...
Cha, to je součást života, myslím, že se to moc nezměnilo. Totéž se děje i ve Francii, v Japonsku...
I v Rakousku? Tam jste fotografoval na farmě.
Tam je to skrytější. Fotil jsem jednu rodinnou farmu ve městě Eggenburg, kousek od moravských hranic. Hrozná dřina, uzurpace ženy, skrytý alkoholismus, ale ekonomicky zajištěný život, o jakém se českým sedlákům ani nesní. Zrovna včera jsem mluvil s jedním zemědělcem, který mi říkal, v jakých problémech se topí. Po patnácti letech hospodaření je prý na tom stejně, jako byl na začátku. To je v Rakousku jiné.
Také je poněkud jiné, že na rozdíl od rakouských sedláků mají ti naši kolem sebe jaksi ne právě uklizeno...
Myslím, že to je otázka češství. V nejprostší rodině nebo ve školní jídelně ve Francii jíte v prostředí, které odpovídá lepší české restauraci. V Japonsku, když jsme jedli na poli, tak jsme dostali i ubrousky, talířky a prostírání. To je něco v naší kultuře. Nejen v politickém systému, který zničil spoustu věcí.
Fotografie je zážeh skutečnosti a zároveň její zmrazení. Člověk si přimýšlí příběh těch lidí na snímku a zajímá ho, co mají za sebou. Vy příběhy svých "objektů" znáte?
Většinou velmi dobře. Každý příběh je individuální. Každý člověk si nese něco svého. Znal jsem a fotografoval chlapa, který žil ve strašném nepořádku, pásl na statku krávy. Když žije muž sám, lehce spadne do stavu, který se dá nazvat hrozným. A tenhle chlap uměl dokonale francouzsky, protože patnáct let pracoval ve Francii, a když jsem mu chtěl udělat radost, tak jsem mu v Olomouci koupil L´Humanité, ve kterém si zaujatě četl zprávy. Pak jsem ho zase viděl opilého někde ve škarpě. Měl přezdívku de Gaulle. Všude se najde nějaká taková zkrachovalá existence.
Úžasná je například fotografie, na níž tři chlapi podobní třem králům nesou k babce na poli volební urnu. To je ryzí patafyzika, zároveň totální český realismus... Jak jste se k takovým událostem dostal?
To jsou volby 1981. Volby jsem fotografoval ještě dřív, než mě zavřeli. Nezajímala mě volební místnost, to je všude stejné. Vždycky jsem čekal, až komise vyjede za lidmi, kteří z nějakých důvodů k volbám nepřišli. Sedl jsem si s nimi do auta. Někdy na tom nebylo nic zvláštního, někdy se vytvořily zcela surrealistické kompozice, když například tři muži jdou za babkou, která na poli okopává brambory. Fascinovalo mě, jak lidé, kteří byli povoláním traktoristé a jinak se chovali úplně normálně, se ve chvíli, kdy nesli volební urnu, začali chovat úplně jinak. Vstoupila do nich jakási posvátnost, úřední důležitost, dostali na půl dne státní moc, celí se proměnili a najednou tu byli hodnostáři.
Vedle volebních rituálů jste fotografoval různé lidové slavnosti. Například dožínky nebo poutě. To byly zdroje komiky, ale cítím v nich i něco velmi vážného, co člověk asi nutně potřebuje.
Sledoval jsem dožínky, ty se slavily velkolepě. Státní statek v Bruntále k tomu vybudoval areál, do kterého se všichni zaměstnanci jednou za rok sjeli. Bylo to vybočení ze stereotypu, lidé se nastrojili do svátečního a odjeli si něco užít, hrála jim k tomu dechovka z Rýmařova, mimochodem výborná. Vůbec si myslím, že lidem moc chybí nějaké slavnosti, nějaké sdružování. Navíc, v této oblasti chybí to, co je jinde na Moravě běžné - náboženské poutě. Je tu však jedno úžasné místo, považuji ho za jedno z nejkrásnějších na světě - barokní křížová cesta u vesnice Ruda. Tam se každou první srpnovou neděli koná pouť. Samozřejmě jsem tam vždycky jezdil. Už od šesti hodin ráno jsem obcházel s kapelou vesnici. To byl budíček. Vznikla tam například fotografie výrostků, takových sígrů, kteří mají na krku na šňůrce perníkové srdce a najednou se promění v anděly. Teď už jsou to velcí chlapi a pořád se ke mně hlásí a říkají - já su ten s tim srdcem.
Vaši lidé jsou rádi šťastní. Vůbec "štěstí" je myslím vaše téma. Třeba ti dva staří lidé, kteří se k sobě mají jako milenci. Kdo to je?
Jsou to lidé, které jsem sledoval řadu let. U některých jsem se zastavil třeba pokaždé, když jsem projížděl vesnicí. Měl jsem zvláště rád jednu dvojici starších manželů, jejich fotografie je na titulu mé knížky. Byli úžasní. V tom, jak se k sobě chovali, co si spolu říkali. Měli třeba starý magnetofon, na kterém měli nahráno, jak si vzájemně říkají: ty jsi moje srdíčko, ty jsi moje kytička, ty jsi moje zlatíčko. A to si navzájem pouštěli a smáli se. Byla to krása.
Šťastní jsou na vašich fotografiích třeba Cikáni.
Fotil jsem je rád. V sedmdesátých letech v několika cyklech. Mám snímek, který vznikl tak, že jsem viděl, jak na trávě spí chlap. Hlavu na polštáři, ale jen tak svalený jako děcko do trávy, celý potetovaný. A kolem něj hodují a pijí lidé, cigáni. Ptal jsem se jich, proč tady leží a proč jsou kolem něj. Oni mi řekli, že je od nich z rodiny a právě se vrátil z vězení. Tak to byl jeho první spánek na svobodě. A že by se s ním chtěli vyfotit. Tak si kolem něj stoupli jako nad nějakého uloveného jelena a já jsem je vyfotil.
Také plynové masky máte rád.
Plynové masky, to byly žně... Jednou za půl roku jsme na státním statku měli cvičení civilní obrany. To byla příležitost, ba povinnost vytáhnout masky, vyjít do lesa, tam si třeba zastřílet ze vzduchovky. To jsem samozřejmě fotil.
Myslím, že vás také fascinuje, když se lidé dívají na televizi.
Fascinuje mě sledování tváře, psychologie výrazu. Televize byla zapnutá pořád, i když běžel monoskop, nahrazovala rádio. Televize byla na vesnici dlouho symbolem jakési vzdělanosti a nahradila krb.
S úžasem také hledím na vaši fotografii z listopadu 1989. Průvod jde zasněženou krajinou kolem nějakého sila, ten vepředu nese prapor, skoro je slyšet hesla. Ale kam ti lidé jdou v takové pustině?
Všichni fotografové fotili revoluci ve městech. Já jsem si řekl, že zůstanu na vesnici a zdokumentuju revoluci tady. Fascinovalo mě, jak lidi, kteří předtím byli ušlápnutí, se najednou osvobodili, ožili a zorganizovali stávku, o které by předtím nikdy neuvažovali, a byli schopní jít za ředitelem statku a říct mu, že ho nechtějí.
Když mluvíme o vašich tématech, nemůžeme zapomenout na smrt.
Smrt patří mezi má věčná témata. Fotografoval jsem třeba skoro denně jednu rodinu, takže když v ní zemřel otec, byl jsem u smrtelné postele nebožtíka. Ale mám jeden takový příběh. Je na fotce z Bretaně. Každý den jsem v baru potkával dvojici milenců. Scházeli se tam, jak jsem se později dozvěděl, potají, on byl ženatý. Byli do sebe nesmírně zamilovaní, stále se drželi za ruce, objímali, nevnímali okolí, popíjeli. Vyfotil jsem je a po nějaké době jsem tuto fotografii použil na obálce knihy. Když knížka vyšla, dověděli jsme se, že oba milenci už nežijí. Snad se pohádali, nechtěla ho pustit do bytu, on se snažil za ní vylézt po balkonu a spadl z devátého poschodí. Když se to ona dověděla, napsala dopis, že si přeje být s ním pochována, a otrávila se. Pochovali je vedle sebe.
Když jste objížděl různá místa po světě, kde to je nejlepší k životu a kde na fotografování?
Nejlepší pro život je to ve Francii, nejlepší pro fotografa u nás a v Rusku. Když fotografuji handicapované, snažím se je fotit jako krásné. Když fotografuji devastaci na Sibiři, snažím se zachytit ten zmar s noblesou. Jinak to nemá cenu. Dokumentovat devastaci není žádné umění, ale zkuste najít v této devastaci lásku.
Co považujete za nejvíc "své"?
Můžu říct, že vše, co jsem dělal, vše, při čemž jsem získal nějaké zkušenosti, dovednosti, vědomosti, to všechno pro mě mělo obrovský význam. Každé setkání s člověkem je pro mne zážitkem a poučením. Když jsem se věnoval tři roky handicapovaným, umělecky z toho přežije možná jedna fotka. Ale to nevadí: já vím, že to pro mě, pro moji práci mělo ohromnou cenu. Všechno se snažím dělat s největší odpovědností, abych se nemusel stydět. Nikdy jsem si nenechal nic diktovat.
* * *
Jindřich Štreit (60)
Narodil se 5. září 1946 ve Vsetíně. V roce 1956 se rodina přestěhovala do podhůří Jeseníků do Těchanova. Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1963) a pedagogickou fakultu v Olomouci (1967). Ženat je od roku 1971, manželka Agnes, dcera Monika. Učit začal na devítiletce v Rýmařově, po roce odešel do školy v Sovinci, kde působil do roku 1982, kdy byl obviněn Statní bezpečností z hanobení republiky a jejího představitele. Záminkou byly fotografie, které Štreit vystavil na nepovolené výstavě neoficiálních umělců na tenisových kurtech v Praze. Byl vzat do vazby a odsouzen k trestu deseti měsíců, jež si odseděl v ruzyňské věznici. Po listopadu 1989 rozvinul svou uměleckou a kulturní činnost. Učil, organizoval, připravoval výstavy. Na dokumentárních projektech pracoval ve Francii, Velké Británii, Rakousku, Německu, Japonsku, na Sibiři a též na různých místech v České republice. Na jaře se v ostravské aglomeraci při příležitosti roku umělcových šedesátin uskutečnilo celkem jedenáct štreitovských výstav.
Foto: Robert Sedmík
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.