S Konečným o jevištní literatuře a psaní pro mladé

Na pódiu divoce gestikuluje, dramaticky si hraje s hlasem, pitvoří se. Jaromír Konečný předčítá své povídky. Má s tím velký úspěch, který ještě podpořil psaním knih pro teenagery.

V německé literatuře se prosadilo víc českých emigrantů, ale žádný z nich nepíše pro dospívající mládež. Jak vás napadlo psát zrovna pro ni?
Po pravdě, romány jsem začal psát na popud mé lektorky z nakladatelství Bertelsmann, která mi jednou řekla, abych už konečně přestal šaškovat na pódiu a pustil se do něčeho pořádného. Jenže knihy pro dospělé mi velká německá nakladatelství nikdy nechtěla vydávat, a tak jsem pro změnu zkusil tohle. Mým publikem i kolegy na festivalech poetry slam stejně byli hlavně mladí, takže k tomu došlo docela přirozeně. Jistěže své psaní odvozuji hlavně od literatury pro dospělé, konkrétně tedy literatury z klubů a hospod. Tudíž se své romány snažím psát tak, aby je mohli číst i dospělí.

Proč jste s knihami pro dospělé neuspěl?
Celá devadesátá léta jsem vydával u malých nakladatelství a publikoval v undergroundových literárních časopisech, ta subkultura se tehdy jmenovala social beat. Tehdy jsem asi byl pro etablovanou kulturu moc neslušný a „neliterární", alespoň tak mi to psali lektoři z velkých vydavatelství. Tak trochu měli pravdu, například Moravská rapsodie, která by brzy měla vyjít česky v nakladatelství Labyrint, je skutečně dosti neslušná. Jedna lektorka mi k ní napsala, že se skládá jenom z chlastu a kopulací, a nechtěla mi věřit, že jsem tak chtěl literárně ztvárnit československý socialismus. Jenže socialismus pro mě byl chlast a kopulace. Situace se začala měnit až koncem devadesátých let, kdy jsem se stal celkem uznávaným „jevištním" literátem.

Co si pod tím máme představit?
Živé předčítání, recitování nebo úplnou improvizaci před diváky v klubech či hospodách, přičemž autoři soupeří o jejich přízeň. V Německu je to docela oblíbená literární disciplína. Já byl celkem třikrát vicemistr celoněmeckého poetry slamu a vyhrál jsem určitě přes šedesát normálních slamů.

Čím to, že se na pódiu tak dobře daří zrovna vám?
Se slamy jsem začal, když jsem nenašel jinou cestu, jak publikovat. Ostatně vždycky mě psaní bavilo hlavně tehdy, když jsem to mohl taky hned někde přečíst. Literatura je pro mě stále tak trochu vyprávění u táborových ohňů. Od začátku jsem měl úspěch s povídkami, v nichž tematizuji zkušenost emigranta, k níž patří i učení jazyka. Hodně slamů jsem vyhrál s povídkou Nesnesitelná tíha mít přízvuk, v níž si hraji s německými umlauty, které jsou pro každého Slovana šílená záležitost. Velký úspěch mají také české jazykolamy, především 333 stříbrných stříkaček, to zní Němcům hrozně exoticky. Nevýhodu českého přízvuku jsem tak paradoxně proměnil ve svou hlavní přednost. Když jsem v Praze, tak zase bavím publikum kostrbatou češtinou.

Začal jste psát ještě doma, nebo až v Německu?
Už asi ve dvanácti jsem napsal detektivku pro mámu a dostal za to dva týdny domácího vězení, protože byla velmi neslušná. V ČSSR mi nikdo nic neotiskl, skládal jsem písničky a přednášel povídky na soukromých akcích, třeba na našich Festivalech třetí kultury v Ostravě-Petrkovicích. Jednou jsem poslal povídku do tehdejšího humoristického týdeníku Dikobraz, ale redaktor mi odepsal, že bych měl víc číst klasiky. Ale já už měl Haška, Twaina, Kafku i Dostojevského dávno přečtené, jen Henryho Millera jsem objevil až v Německu. Pak jsem v roce 1982 emigroval, původně jsem chtěl na Borneu chytat motýly, ale skončil jsem v německém lágru. Protože jsem měl pocit, že jsem ztratil jazyk, vrhl jsem se na technické disciplíny: studoval jsem chemii, kvantovou mechaniku a evoluční teorii, na univerzitě promoval prací o vzniku genetického kódu. Teprve při sledování sametové revoluce v televizi mě chytla nostalgie a začal jsem zase psát povídky, nejdřív ještě česky, ale pak už jen německy.

Uživíte se psaním?
Moje knihy se prodávají docela dobře, hlavně Hip hop a smuteční marš měl velký úspěch i v médiích. Ale většinou vycházejí v levném brožovaném vydání, a aby z toho byl zisk, musí se jich prodat opravdu hodně. Spolehlivějším zdrojem peněz jsou autorská čtení na školách, festivalech nebo v knihovnách - a jak stoupá moje popularita, honoráře jsou čím dál lepší. Na slamech se nic vydělat nedá, sotva vystačí na úhradu cestovného; jsou pro mě srdeční záležitost.

Komedie o sexuálním dospívání podobné Hip hopu a smutečnímu marši bývají velmi úspěšné na plátně. Ozvali se vám filmaři?
Právě to filmují na jednom německém gymnáziu. Viděl jsem trailer a vypadá moc hezky. Už slogan, který ho uvádí, je skvělý: „Dobří kamarádi, bujné holky, ale bohužel žádná rychlá auta." Samozřejmě bych byl rád, kdyby to zfilmovali profesionálové, ale to se asi ještě načekám... Třeba se toho chopí dřív někdo v Česku. Český film má v Německu dobré jméno, mně se líbily Štěstí, Vratné lahve a ostatně i Snowboarďáci, kteří nemají k mých příběhům nijak daleko.

Ve zmíněné knize vystupuje i česká studentka. Je to výjimka, nebo pravidlo, že do svých románů zapojujete české postavy?
V těch stovkách mých povídek a románů asi neexistuje text, ve kterém by žádná česká stopa nebyla. I moje poslední kniha Lovci ztraceného štěstí se odehrává z poloviny v Česku. V Brušperku u Ostravy a hlavně v Ostravě jsem žil šestadvacet let (a přesně tak dlouho teď žiju v Německu), takže na tu zkušenost se nedá jen tak zapomenout. V Německu mě hlavně při slamech občas označují za Čecha z povolání.

Foto: Lucie Pařízková