Pátečník Jaromíra Slomka
Poklad

Skoro pět set dopisů psaných T. G. Masarykem básníkovi J. S. Macharovi v letech 1893-1932 bylo po dlouhá desetiletí v soukromém držení (Macharova bezdětná dcera je přenechala rodině své přítelkyně). Čas, oheň, voda, myši ani zloději tomuto pokladu naštěstí neublížili. Na podzim roku 2013 se vzácnost dostala do fondů Památníku národního písemnictví a vzápětí do rukou masarykovských badatelů. Ti už měli k dispozici druhou část korespondence, listy psané Macharem Masarykovi. Vše poskládali, přepsali, okomentovali. Teď je tu - díky Masarykovu ústavu a Archivu AV ČR - první svazek Korespondence T. G. Masaryk - Josef Svatopluk Machar. Přináší 183 dopisů, dopisnic a telegramů z let 1893-1895.

Ta doba je nám už dost vzdálená, jména jako Eim, Choc, Rittner, Šromota či Vašatý jsou zapomenuta a ožívají leda v odborných studiích a na vědeckých konferencích, vedle nich však překvapivě otevřená korespondence vědce s básníkem komentuje počínání řady dalších jejich současníků, osobností mezitím všeobecně známých, čítankových, po nichž se dávno jmenují ulice: řeč je třeba o Svatopluku Čechovi (TGM: "přímo odporný"), Elišce Krásnohorské (Machar: "hokynářka, která se octla v literatuře..., nadává a lže"), F. X. Šaldovi (TGM: "hrubý a domýšlivý") nebo Jaroslavu Vrchlickém (TGM: "tuctový člověk a básník", Machar: "starý intrikán").

Na otázku, Karla Čapka, co dělal v 90. letech, odpověděl prý starý prezident Československé republiky lakonicky: "Chyby." Přitom to byla dekáda, kdy se Masaryk politicky profiloval (byl zvolen poslancem říšské rady i českého zemského sněmu) a publikoval významné práce Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček, Palackého idea národa českého, Otázka sociální aj. Že projevil velkou odvahu v takzvané hilsneriádě (Nutnost revidovati proces polenský), ví už dávno každý.

Také Machar, "největší básník českého realismu" (Arne Novák), o čtrnáct let mladší než jeho "mistr", jak Masaryka v listech oslovoval, byl v 90. letech dost plodný: sbírky Tristium Vindobona či Zde by měly kvést růže jsou dodnes působivé, snad i román ve verších Magdaléna. Každý maturant zná manifest České moderny a ví, že mu předcházel Macharův útok na odkaz Vítězslava Hálka, jehož provokativně nazval básníkem "druhého řádu". Řeč je o době, kdy si filozof (t. č. redaktor Naší doby) a básník notovali v tom, jak je jim oběma zle při pohledu "na tu bezměrnou pitomost, jež v řadách našich se roztahuje" (TGM), a že je oba dusí česká "malost a zase malost" (TGM). Byli do sebe skoro zamilováni, Machar napsal: "Věřím, že bylo určeno, abychom se sešli", Masaryk jej upozornil, že jejich jména začínají na "Ma", a když později postřeh zopakoval, adresát jej ujistil, že i pro něho je to "symbol... velký a důvodný".

Jak se přátelství a spolupráce vyvíjely, jakým překážkám a nástrahám musely čelit, ukážou plánované svazky korespondence Masaryk - Machar, snad tři, snad čtyři; ani pečliví editoři (Helena Kokešová, Petr Kotyk a Irena Kraitlová), předkládající řadu komentářů a vysvětlivek, si tím číslem zatím nejsou jisti. Víme ovšem, že tento na počátku otevřený a důvěrný vztah, plný vzájemného respektu a úcty i sdíleného žertování, nakonec uchřadl. A že když Masaryk na konci léta 1937 umíral, Machar, jenž měl před sebou necelých pět let života, už mu byl hodně vzdálen lidsky i politicky. Svou hořkost vyjádřil ve formě, jež mu byla po celý život nejbližší, ve verších.

Ke své škodě se nedovedl vzdát rýmování ani v době umělecké impotence. Soukromý tisk Jiřího Stříbrného, novoročenka z prosince 1938, jeden ze smutných plodů druhé republiky, přinesl třináct Macharových básní. Například Romance ze světa kulturních lidí začíná takto: "Byl jednou jeden velekněz, / čněl slávou takřka do nebes, / za zdobu lidstva cizina, / za světce vlastní otčina / jej prohlásily. Štědře sil, / co čet a sám si vymyslil, / po zemi své a po světě / o morálce a osvětě..." Báseň Bez nadpisu je ještě ostřejší: "Jak je ti nyní, veliký ty duchu? / Peníze v bankách, slávu svou máš v suchu, / pomníky tvoje, v nichž podoby není, / se jízlivým tvým úsměvem dál cení, / a červi vědy dál se vděčně sytí / z myšlenek, jež jsi sbíral v živobytí / ze zásob lidí měrou menší, větší / a dal jim jen svou uslintanost šnečí - - / A národ, jenž ti trochu kvapně vřele / přiřk novou šarži 'osvoboditele', / když v čelo státu samozřejmě jaksi / ses postavil a zahájil jsi v praxi / kult osoby své, svojí výtečnosti - / teď vzpomíná tě. A má taktu dosti, / že nerozbírá: klidně, bez kritiky / poslouchá divadelní slávu, vzlyky..."

Co by o autorovi a vydavateli takových rýmovaček řekl Masaryk? Asi by nešel pro slovo daleko a zopakoval by svůj výrok pronesený kdysi, ještě za monarchie, ve studentském kroužku mimo univerzitu; s výčitkou ho po dlouhých letech zaznamenal věhlasný lingvista Vilém Mathesius, jenž jej slyšel na vlastní uši: Jsou to prasata.