Co mi sdělil Solženicyn

Když jsem poprvé četl Alexandra Solženicyna, to jsem měl ještě nějakou víru v socialismus. Byl jsem velmi mladý a režim mě ještě dost nevyučil. V té době se jim ještě nepodařilo úplně umlčet kulturu. Jeden den Ivana Děnisoviče na Kubě vyšel. Dodnes mi zbyl útlý a odřený výtisk z ediční řady Colección Cocuyo. Vydali ho v šedesátých letech.

Vzpomínám si, že jsem ho zhltl na posezení. Byl to pro mě šok.

Nemohl jsem uvěřit tomu, co čtu. Spoustě mých známých se stalo totéž. Mysleli jsme si, že taková hrůza vládla jen v nacistických vyhlazovacích táborech.  

Tou dobou se k nám dostávaly také sovětské filmy z období uvolňování. Ve své naivitě jsme se domnívali, že po dvacátém sjezdu už měla „sovětská říše" nejhorší za sebou.

Souostroví GULAG se mi podařilo přečíst více než jedno desetiletí poté, co otřáslo světem. To už byl Solženicyn nositelem Nobelovy ceny a žil na západě v exilu. Na Kubě se přirozeně nepublikoval. Místo něj vydali ubohý spis, neřkuli pamflet, nazvaný „Solženicynova spirála zrady". Bylo v něm tolik ohavností a nesmyslů, že si z něj pamatuji jen název.   

Jako první jsem ze Souostroví GULAG četl poslední díl. Kdosi mi ho půjčil s přesným datem, kdy ho mám vrátit. Někdo si přečetl první díl a ostatní čekali na příležitost, kdy si budou moci přečíst ty ostatní. U zakázaných knih na Kubě je to obvyklý postup. Je zvláštní, že právě tyto knihy se čtou nejvíc.

Pořadí, v jakém jsem přečetl jednotlivé díly, nemělo vliv na výsledek. Monumentální dílo na mě zapůsobilo (jak by také ne, to bych musel být z kamene), ale ne tolik, jako Jeden den Ivana Děnisoviče. O lidech, kteří si osobují právo budovat ideální společnost, jsem již neměl žádné iluze. Bylo hrozné si uvědomit, že stalinismus přežil Beriu i Stalina a naučil se mluvit španělsky a vegetovat v tropickém podnebí.

Souostroví GULAG je nicméně nejstrašnější knihou, kterou jsem kdy četl. Asi to bude tím, že zážitky, které Solženicyn popisuje, mi až příliš připomínají (bez chladu sibiřské tundry, ale se stejnými ploty z ostnatých drátů střeženými stejnými ruskými zbraněmi) příběhy, které mi v tajně propašovaných zmačkaných dopisech líčí kamarádi zavření ve věznicích Kilo 7, Aguica, Canaleta nebo Combinado del Este.

Občas mě zaplavuje neurčitý pocit úzkosti z toho, že příběhy Solženicyna a mých uvězněných přátel by se mohly stát předobrazem mého vlastního osudu, stejně jako jedna scéna z knížky od Milana Kundery, které mě deprimovala do chvíle, než jsem si uvědomil, že už jsem něco podobného také zažil. U disidenta na Kubě je věznice stejně předvídatelná, jako rakovina u zarytého kuřáka. 

Ze zahraničního vysílání jsem se právě dozvěděl, že Alexandr Solženicyn zemřel. Na Kubě o tom zatím neřekli ani slovo.

Jeden přítel, který si až příliš potrpí na učená slova, tvrdí, že Solženicyn nedostal Nobelovu cenu za své literární dílo, nýbrž za své politické postoje. To se někdy stává. Je zbytečné soudit rozhodnutí Švédské akademie. Podle mého přítele Solženicyn nebyl Dostojevskij. Já osobně mám raději Solženicyna. 

Solženicyn zemřel. Vodka stojí moc peněz a ruský čaj už do lékáren léta nedodávají, takže si na něj připiju čímkoli jiným. Modlím se za to, aby se po očistci stalinistických koncentráků jeho duše konečně dočkala věčného klidu.

S úlevou připíjím na člověka, který mě připravil na nepříjemná překvapení. Naivita a falešné iluze jsou za diktatury smrtelným hříchem. Solženicyn mi pomohl prozřít.