V pozdních večerních hodinách 9. listopadu 1989 se odehrála jedna z nejrychlejších a nejméně krvavých revolucí v historii lidstva. Nečekaně se otevřely brány berlínské zdi, krutého symbolu desítky let trvajícího rozdělení Němců.
Plny euforie vyrazily ještě té noci desítky tisíc občanů NDR na krátkou návštěvu Západního Berlína.
Události světového významu předcházely týž den poměrně chaotické porady členů ústředního výboru SED (Sjednocená socialistická strana Německa), jež znejistila zloba vlastních občanů. V celém východním Německu, NDR, to vřelo.
ČTĚTE TAKÉ: Poslední smrt na berlínské zdi. Stalo se před 20 lety
Kusy berlínské zdi vynášejí už téměř dvacet let
Německá partaj chce definitivní rozdělení Německa
Aby ubral tlak v kotli, prezentoval odpoledne Egon Krenz, nástupce Ericha Honeckera, návrh nových pravidel pro cestování, který však ještě neschválilo stranické vedení. Každý občan měl mít možnost cestovat soukromě do zahraničí. Povolení k tomu měla být vydávána rychle.
Krenz pověřil člena politbyra Güntera Schabowského, aby o jednání ústředního výboru informoval na tiskové konferenci.
Schabowski vypadal nepřítomně a vyčerpaně, když několik minut po 19. hodině na otázku jednoho německého a italského novináře přečetl trhaně příslušné cestovní nařízení.
Přitom přehlédl, že má platit až od příštího dne, a nejistě prohlásil: „Podle toho, co vím, vstupuje (v platnost)... ihned, bezodkladně."
Mírně zmatení novináři si lámou hlavy, co to má přesně znamenat. Ale iniciativy se rychle ujímají západní média. „NDR sdělila, že její hranice jsou okamžitě pro každého otevřeny, brány zdi jsou dokořán," zaznělo v hlavní zpravodajské relaci veřejnoprávní televize ARD.
Jako by tím zazněl startovní výstřel k útok na hraniční přechody. Jako první zvedl závory nadporučík Harald Jäger v Bornholmské ulici. Jednal na vlastní pěst. Na Západ se z NDR vydaly v příštích minutách a hodinách tisíce lidí a stovky aut - trabantů. Krátce po půlnoci už byly průchodné všechny hraniční předchody.
A někde neslyšitelně v pozadí začal znít umíráček Německé demokratické republiky. Už 9. listopadu nebyla vládnoucí SED schopna dostat zpátky do lahve džina, kterého nepříliš chtěně sama vypustila, shodují se němečtí historici. S otevřením hranic se také otevřela cesta ke znovusjednocení Německa.
Berlínská zeď měla stát ještě alespoň sto let...
Betonová hranice rozdělující město procházela Berlínem více než 28 let. Metropoli rozdělila na dvě části: Západní Berlín a (východní) Berlín jako hlavní město NDR.
Takzvaná berlínská zeď byla nejenom hmatatelným projevem osudu poválečného Německa, jež bylo rozděleno na dva státní útvary s odlišnými politickými a ekonomickými systémy, ale stala se i symbolem celé studené války.
Osudové datum: 9. 11. |
| Když se Východoberlíňané vrhli před dvaceti lety s kladivy a sekerami na zeď rozdělující město, stalo se tak devátého listopadu, tedy v den, který má v německé historii zcela zvláštní význam. V tomto datu byla roku 1918 vyhlášena republika, v roce 1923 ztroskotal v Mnichově pokus Adolfa Hitlera o puč a roku 1938 hořely v nacistickém Německu synagogy a umírali Židé. Právě to komplikuje snahy učinit ze dne, kdy občané východního a západního Německa společně tančili na vnitroněmecké hranici, státní svátek. Jak si připomínat radost z 9. listopadu 1989, a souběžně s tím okamžiky, kdy se Německo stávalo největším zločincem 20. století? Podobná dilemata Němcům rozhodně netřeba závidět. |
První, kdo v osuvilsosti s vnitroněmweckou hranicí poprvé vyslovil slovo „zeď", byl předseda Státní rady Walter Ulbricht. A to už dva měsíce předtím, než vyrostla.
Stalo se tak velmi rychle. Bariéra oddělující Západní Berlín od území NDR vyrostla v ulicích města prakticky přes noc v polovině srpna 1961.
Podle oficiálního zdůvodnění orgánů komunistické NDR měla stavba skoncovat s rejdy "západoněmeckých revanšistů a militaristů", skutečný důvod pro její vztyčení byl však jiný.
Přes do té doby nijak nezabezpečenou linii mezi západní a východní částí Berlína totiž denně odcházely stovky východních Němců, čímž "stát dělníků a rolníků" přicházel o velké množství pracovních sil, nemluvě o poškozené reputaci země.
V první fázi tvořil předěl mezi oběma sektory města plot z ostnatých drátů, jenž začal být postupně nahrazován zdí z panelů a tvárnic. Kolem této neustále vylepšované bariéry vznikl v průběhu let téměř neproniknutelný systém různých překážek a nástrah.
Ještě počátkem druhé poloviny osmdesátých let se zdálo, že stěna ze železobetonu bude město rozdělovat na věčné časy. Jenže události, jejichž vyvrcholením byl pád berlínské zdi, se právě v té době začaly pomalu dávat do pohybu. Do čela Sovětského svazu usedl reformista Michail Gorbačov a o něco později začali polští i maďarští komunisté navazovat kontakty s opozicí.
Jednotná socialistická strana Německa (SED) vedená Erichem Honeckerem prokazovala vůči změnám ve svém okolí naprostou netečnost. V průběhu roku 1989 se sice v NDR začala organizovat opozice, jejímuž vzniku do té doby úspěšné bránila obávaná tajná policie Stasi, a na podzim začaly masové demonstrace. Vedení země se však rozhodlo strčit před projevy nespokojenosti "hlavu do písku" a plně se soustředilo na přípravu pompézních oslav 40. výročí založení státu.
Umíněnost až natvrdlost Honeckera demonstruje jeho asi nejslavnější věta pronesená v lednu 1989: "Zeď bude stát ještě sto let."
Jedním z projevů rozkladu režimu v NDR byla vlna východních Němců, kteří v létě 1989 začali obsazovat západoněmecké ambasády v Budapešti a Praze, s cílem vynutit si odchod na Západ.
Maďarsko na to počátkem září zareagovalo postupným otevřením svých hranic s Rakouskem, zatímco o poznání konzervativnější československé orgány začaly tlačit na východoněmecké soudruhy, aby zabránili přílivu svých občanů do země. Tváří v tvář těmto událostem vedení NDR přijalo nová, už zmíněná liberálnější pravidla pro cestování do ciziny.
Foto: ČTK/AP, Reuters a Profimedia
