Očima Josefa Landergotta
Lisabonská (ne)očekávání

Dán Anders Fogh Rasmussen se stal generálním tajemníkem aliance loni v době, kdy se NATO muselo nějak srovnat se svou gruzínskou ostudou a kdy muselo přátelům na Ukrajině říci, že s nimi v dohlednu nepočítá.

Od té doby se expanze spolku východním směrem nevede. Barack Obama strategii předcházejících amerických prezidentů odložil a chce planetu zachránit před jadernou válkou. Proto šel Rusům na ruku a jaksi zapomněl, že bývalý sovětský východ Evropy se dal do NATO pod americkou ochranu především ze strachu před ruským medvědem.

To však není až tak zajímavý moment ve Washingtonu, kde chtějí Rusy zapojit do svých plánů protiraketové obrany. Obrany proti nepříteli na Předním východě, který momentálně nemá ani dostatek benzinu pro domácí trh a vojensky se ještě nevzpamatoval z války s Irákem, která skončila před více než dvaceti roky.

Šance Američanů na velký raketový kšeft s Rusy příliš dobře nevypadají. Ruský prezident Medveděv se den před lisabonským summitem setkal právě s jedním z těch, proti nimž se má deštník budovat. V rámci konference kaspických států v Baku hovořil s íránským prezidentem Ahmadínežádem, jakýmsi diplomatem ajatolláhů. Potvrdili, že Rusové mají zájem o obchod s Íránci, pokud to sankce Spojených národů povolují, žádná varovná slova o vojenském využívání atomu.

Jako všichni jeho předchůdci i Fogh Rasmussen ujišťuje, že aliance 28 států bude moderním uskupením. Také za něho ale platí, že NATO je spolek, v němž hegemon vydává na zbrojení více peněz než ostatní členové dohromady.

Američané před lisabonským podzimním summitem NATO nedali najevo, co v rámci omezování nukleárních zbraní v Evropě udělají, co chtějí nabídnout Rusům. Nikde zmínky o tom, zda odvezou nukleární hlavice z Evropy, například z Německa. Zato chtějí moderněji válčit s islámským terorismem, bude se spolupracovat ve válce v elektronickém prostoru.

Ve skutečné válce natvrdo, v Afghánistánu, tam je již v podstatě dobojováno. Režim podporovaný Američany již delší dobu vyjednává s taliby o míru, nepřímo jsou zapojeny některé členské státy NATO. Stejně jako v Iráku i z pod Hindúkuše se Američané snaží po devíti letech neúspěšné války odejít se štítem.

Nechtějí, aby "válka s terorem" byla přirovnávána k sovětské ostudě z osmdesátých let, kdy mudžáhidové Rusy vyhnali s americkou pomocí a za saúdské peníze. NATO už jde v Afghánistánu pouze o to, aby se o alianci neříkalo, že to byla její první vojenská porážka. Snad k ní lisabonský summit nepřispěje ještě více.