Arabský seriál
Na, tu máš bonbonek. XXXI. díl

Když se Bushově vládě podařilo Američany přesvědčit, že irácký režim ohrožuje svět zbraněmi hromadného ničení, byla cesta na Bagdád volná. Obejít NATO a RB OSN nebylo po "11. září" v atmosféře tažení proti islámskému teroru nijak riskantní.

Obsazením Bagdádu 9. dubna 2003 skončila pro George Bushe příjemnější část funkčního období. To jaro bylo pro jeho vládu sezonou triumfu. Technicky náročné armádní tažení šlo jako po másle. Třebaže Turci, spojenci v NATO, odmítli poskytnout území i vzdušný prostor a Američané se museli omezit na jediný pozemní směr útoku, z jihu.

Přes masivní několikaměsíční nátlak americké diplomacie se prezidentu Bushovi pro tažení do Iráku pod hlavičkou OSN nepodařilo získat v Radě bezpečnosti Spojených národů většinu. Tři ze stálých členů rady, Francouzi, Rusové a Číňané, válku odmítli, stejně jako Němci, až dosud nejvěrnější z amerických spojenců.

Policejní akce

Saddám Husajn ukončil projev po prvním bombardování země slovy: "Bůh je veliký a zatracence zatratí. Ať žije Irák, ať žije džihád a ať žije Palestina." Nikdo by neřekl, že to je bojové heslo k obraně socialistické země, ale spíše vizionáře válčícího za obnovu kalifátu, o kterém se zdá sunnitským mudžáhidům.

Síla irácké armády se před válkou odhadovala na 375 tisíc mužů. Z toho pouze šedesát tisíc bylo údajně "lépe" vyzbrojených, nejvýše však ve standardech osmdesátých let. K tomu prý bylo kdesi na dva tisíce tanků, dvě stě až tři sta letadel a sto až sto padesát helikoptér.

Jak se však ukázalo, v bojích s Američany umírali muži v teniskách, tričkách a s automaty s nejvýše dvěma zásobníky. Z vojenského hlediska nebyla americká operace Iraqi Freedom ničím jiným než nákladnou "policejní" akcí.

Začátkem války tvrdili ministr obrany Donald Rumsfeld a viceprezident Dick Cheney, že Američany budou Iráčané vítat květinami a že radost z konce Saddáma Husajna vyústí v "obnovu" demokracie. Optimismus však pod palčivým orientálním sluncem rychle vyprchal, neboť v Iráku nebylo co obnovovat - parlamentní demokracie tam nikdy neexistovala.

Rumsfelda kromě toho jeho žlučovitá zarputilost smetla mezi největší "babráky" moderních dějin. Až se s odstupem bude hledat hlavní moment, který zničil armádní vítězství nad iráckými baasisty, bude to s velkou pravděpodobností právě Rumsfeldova zatvrzelost, s kterou šéf Pentagonu usurpoval rozhodování mimo jiné také o ryze správních záležitostech.

Milí vítězové

"Osvoboditele" vítal opravdu málokdo. Po invazi 20. března 2003 narazili Američané jen na místní odpor. Nejsilněji se bránily oddíly partajních milicí v prostoru Násiríje a v oblasti na jih od Bagdádu. Američanům trvalo deset dnů, než iráckou obranu kolem Eufratu prolomili.

Irácká pozemní armáda byla v podstatě zničena během prvního amerického tažení na začátku roku 1991. Jak se nakonec ukázalo, bylo bojeschopných jen několik tanků, Iráčané neměli raketové zbraně ani letectvo.

Američanů do 1. května, kdy prezident Bush ukončil válečné tažení, padlo na 140, k tomu 33 Britů. Skutečné ztráty irácké armády a civilistů byly vítězi odhadnuty na třicet tisíc až 45 tisíc vojáků. Obrazy válečných obětí byly americkou armádou cenzurovány a nejvyšší odhad hovoří o 7200 mrtvých civilistech.

Přes propagandisticky obratné zapojení velkých medií po boku vojáků zůstal vlastní průběh tažení velkou neznámou. Na jeho konci mávali Bagdáďané rozdanými americkými vlaječkami a vojáci dávali na kameru a před fotografy dětem bonbony.

Přes masivní podporu médií vyrábějících z baasistického režimu po zuby vyzbrojeného nepřítele civilizace bylo zřejmé, že Saddám Husajn se nebyl ani vteřinu schopen Spojeným státům postavit.