Velké erupce sopek na Islandu v minulosti zasáhly i do běhu dějin

Island, známý jako země ohně a ledu, je největší a nejaktivnější sopečnou oblastí v Evropě. Geologové odhadují, že třetina veškeré lávy, která se od středověku vylila na povrch Země, se objevila právě tam. Tento ostrov leží na Atlantickém hřbetu, podmořském hřebenu představujícím styk dvou zemských tektonických desek, jenž je stále geologicky aktivní.

Výběr velkých sopečných erupcí v historii Islandu (na jihozápadě Islandu byl vyhlášen nouzový stav kvůli sobotní sopečné erupci):

934, Eldgjá

Podle dochovaných záznamů se mezi lety 934 až 940 odehrála erupce sopky Eldgjá. Byla to největší erupce na světě, která kdy byla lidstvem zaznamenána. Tehdejší prasklina se táhla do vzdálenosti 75 kilometrů až k západním výběžkům ledovce Vatnajökull. Vytvořila se dvě rozlehlá lávová pole o celkové ploše 780 kilometrů čtverečních.

1783, Laki

Mohutné erupce islandské sopky Laki, která se nachází ve stejné oblasti jako Eldgjá, začaly 8. června 1783 a trvaly až do února následujícího roku. Těžce zasáhly nejen Island, ale také ovlivnily počasí a s ním i běh dějin na celé severní polokouli. Na Islandu zemřela zhruba čtvrtina z tehdejších 40.000 obyvatel, sopečné plyny a popel vynesené do atmosféry pak na měsíce zastínily nebe v Evropě, severní Africe, ale i vzdáleném Japonsku. To vedlo k neúrodě a propuknutí hladomoru. Velká část severní polokoule zažila během následujících let znatelné ochlazení, léto v roce 1783 bylo mnohde nejchladnější za 500 let a počasí zůstalo extrémní i později. Například v severní Americe byla zima na přelomu let 1783 a 1784 nejdelší a nejstudenější, jaká byla kdy zaznamenána, důsledkem exploze byly pravděpodobně i povodně v Praze v roce 1784. Ještě francouzská revoluce o pět let později se dává do souvislosti s Laki, mezi její příčiny totiž patřila dlouhodobá neúroda.

1875, Askja

Během mohutné erupce sopky Askja, do té doby prakticky neznámé, která začala 29. března 1875, zahubil spad sopečného popela úrodu i dobytek v oblasti a vynutil si vlnu migrace ze severovýchodní části Islandu do Severní Ameriky. Sopečný popel a plyny tehdy vytvořily až 27kilometrový oblak zasahující do stratosféry.

1918, Katla

Probuzení jedné z nejnebezpečnějších islandských sopek, Katly, způsobilo rozšíření jižního pobřeží Islandu o pět kilometrů. Sopka, nacházející se pod ledovcem Mýrdalsjökull, tehdy vychrlila značné množství tefry - ztuhlých úlomků magmatické horniny. Ty pak přenášela směrem k moři obrovská povodňová vlna tvořená směsí ledovcové vody, která roztála při výbuchu, horniny a ledových ker. Sopečná erupce trvala celkem 24 dní.

1973, Eldfell

Obyvatele ostrůvku Heimaey na islandských Vestmanských ostrovech probudil 23. ledna 1973 pohled na fontány lávy. Všech pět tisíc obyvatel ostrova muselo být evakuováno. Prolomila se celá jižní část kráteru sopky Eldfell a žhavá láva se dostala i do ulic města. Třetina domů byla srovnána se zemí, zemřel jeden člověk.

2010, Eyjafjallajökull

Velká erupce islandské sopky Eyjafjallajökull v dubnu 2010 chrlila do atmosféry sopečný popel do výše několika kilometrů, což vedlo k ochromení letecké dopravy v Evropě, omezení se dotkla i transatlantických letů. Od 15. do 21. dubna bylo odvoláno 100.000 letů, výluka zasáhla 29 procent celosvětové letecké dopravy; opatření se podle Mezinárodní asociace letišť (ACI) dotkla více než 300 letišť a postiženo bylo deset milionů cestujících. Mrak popela ochromil leteckou dopravu nad polovinou Evropy včetně České republiky.

2011, Grímsvötn

Poslední erupce sopky Grímsvötn, která se nachází pod ledovcem Vatnajökull a je nejaktivnější na Islandu, se datuje do května 2011 a byla devátá od roku 1902. Po dobu jednoho týdne tato sopka uvolňovala oblak popela, který stoupal až do výšky 25 kilometrů. Vulkanická činnost sopky postupně omezila leteckou dopravu na Islandu a některých severských zemích, ve Velké Británii nebo v Německu.

2014-2015, Bárdarbunga

Sopka Bárdarbunga leží uprostřed neobydlené islandské Vysočiny, kterou pokrývá ledovec Vatnajökull. Během série erupcí se z pukliny v lávovém poli Holuhraun rozlévalo horké magma, které vytvořilo v islandském vnitrozemí obří lávové pole o rozloze více než 85 kilometrů čtverečních. Vulkán ale nevychrlil příliš velké množství sopečného prachu, a ten navíc rychle klesal k zemi. Bárdarbunga s nynější nadmořskou výškou 2009 metrů je druhým nejvyšším vrcholem Islandu.

2021, 2022 a od 2023, Fagradalsfjall a poloostrov Reykjanes

Výbuchy sopky Fagradalsfjall, která je stále aktivní, byly zaznamenány v letech 2021, 2022 nebo loni v létě. Ve všech případech jim předcházely delší série zemětřesení. Pří žádné z těchto erupcí nebyly ohroženy obydlené oblasti. V okolí této sopky na poloostrově Reykjanes, který leží jihozápadně od metropole Reykjavíku, byly od loňského října registrovány desetitisíce otřesů.

Loni v prosinci pak na poloostrově Reykjanes začala sopečná erupce zhruba čtyři kilometry severovýchodně od Grindavíku v oblasti, kde se nacházejí také geotermální lázně Modrá laguna, patřící mezi největší turistické atrakce země, nebo geotermální elektrárna Svartsengi. Kvůli pokračující vulkanické aktivitě museli opustit obyvatelé čtyřtisícového Grindavíku své domovy, další erupce přišly v lednu a únoru a nejnověji v sobotu. Kvůli nejnovější a zatím nejsilnější erupci byl v oblasti vyhlášen nouzový stav.