Expremiér Česka
Pithart: Češi jsou ustrašený národ

Výsledek rozdělení Československa? Ze Slováků se stal sebevědomý národ, naopak Češi nikomu nevěří, bojí se Evropské unie, mají pocit, že je všichni chtějí ošidit, a neumějí jazyky, aby se mohli bránit, tvrdí v rozhovoru pro aktuální vydání časopisu TÝDEN bývalý český premiér Petr Pithart. V roce 1992 byl zastáncem společného státu a dodnes je přesvědčen, že rozhodnout mělo referendum.

Uplynulo pětadvacet let od rozdělení Československa. Byl to správný krok?

Už dávno jsem se zařekl, že nikdy nevypustím z úst, že se Československo určitě dalo udržet. Snažil jsem se o to, ale nedokázal bych to garantovat. Také nikdy neřeknu, jestli rozdělení zavinili Češi, nebo Slováci. Nejde to určit. Všechny průzkumy však ukazovaly, že si to Češi a Slováci nepřejí.

Nehádali bychom se ve federaci donekonečna, kdo na koho doplácí, zatímco dva samostatné státy spolu vycházejí bez problémů?

Pořád dnes slyším, že naše vztahy jsou teď nejlepší, jaké kdy byly, ale vytěsnili jsme pět let mezi roky 1993 a 1998, kdy bylo Slovensko označováno za černou díru Evropy. Nepřijali ho do NATO a Evropská unie velmi váhala. Rozdělení státu byl obrovský geopolitický risk. Na Slovensku byl za Mečiara režim, který se dnes nezdráhám označit za státní terorismus. Vzpomeňte si, když se prezident Michal Kováč začal stavět na zadní - opili jeho syna a unesli ho do Rakouska. Vyděšený korunní svědek utekl do zahraničí a novinář, jenž na něho měl spojení, zahynul poté, co jeho auto explodovalo. Mečiar pak všechny lidi s tím spojené amnestoval. Kdyby v roce 1998 znovu ovládl slovenskou politiku, byla by to pro střední Evropu katastrofa. Ručím vám za to, že se tehdy v Praze v těchto souvislostech vůbec neuvažovalo. Mluvilo se o tom, jak nás Slovensko ekonomicky brzdí. Po rozdělení se český a slovenský premiér nesetkali na bilaterálním jednání pět let! Oba premiéři si vzájemně vytýkali neskutečné věci.

Vidíte, a loni v prosinci se Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem v Praze sešli a padli si do náručí. Byl Mečiar opravdu takové riziko?

Kdyby vládl ještě jedno volební období, zhoršily by se slovensko-maďarské vztahy a za řekou Moravou by zavládly balkánské poměry. Stal se ale zázrak, lidé se probudili a podařilo se Mečiara odstavit. Teď jsou vztahy nadstandardní, ale těch pět let se taky mohlo protáhnout na pětadvacet. Mladší generace Slováků je nyní vděčná, že Slovensko Mečiara zažilo tak brzy a je proti podobným politikům - na rozdíl od Čechů - očkováno a ubrání se jim.

Myslíte, že Klaus a Mečiar měli rozdělení federace v plánu ještě před volbami v roce 1992, po nichž se stali premiéry dvou republik?

ODS si přála buď funkční federaci, nebo rozvod, ale neptala se lidí, co by chtěli oni. Přinejmenším Klaus a Mečiar však museli mít už cosi v hlavách. A rozdělení mělo ještě jeden efekt, na nějž se s odstupem času zapomíná: do Federálního shromáždění kandidovala první politická liga, která rozchodem zmizela, když těsně předtím napodruhé odhlasovala konec federace. Prosím všechny, aby si uvědomili, kdo stát rozdělil. V létě 1992 vládla typická okurková sezona, dvě nejsilnější strany rozhodly a bylo to nezvratitelné. Lidé se sotva vrátili z dovolených a dozvěděli se, že stát prvního ledna končí. Havel reagoval trochu panicky a rezignoval. Měl jsem z toho hrozný pocit naprosté bezmoci.

Zvolený parlament to nakonec schválil, přesto mají lidé dodnes politikům za zlé, že nebylo referendum. Vyřešilo by něco?

Potvrdilo by to rozhodnutí o rozdělení státu. Ve Federálním shromáždění to prošlo těsně - bylo to legální, ale vždy se budu přít, zda to bylo legitimní. Referendum by nebyl problém, návrh zákona byl připraven, ale Klaus i Mečiar to odmítli. Mečiar se bál, že by se ze Slováků stali viníci rozdělení státu, Klaus v tom zase viděl komplikaci pro hladký proces. Ale o to právě jde! Demokracie je ve svém principu komplikace vládnutí. To je, jako když dnes Babišovi vysvětlujete, že moc má být omezena, když on pevně věří, že má být neomezena.

Kritizujete metodu, ale možná to mohlo být mnohem horší, třeba i krvavé. Nectil v tomto případě účel prostředky?

Jsou tři dvojice národů, které si navzájem dobře rozumějí bez tlumočníka: Srbové a Chorvaté, ti si jdou po krku principálně, Rusové a Ukrajinci, kteří si jdou po krku historicky, Češi a Slováci spolu ale nikdy nebojovali. V dějinách jsme se míjeli. Hranice mezi Slovenskem a českými zeměmi je unikátní, nepohnula se po tisíc let, nikdy se o ni nebojovalo a na obou stranách žili lidé, kterým bylo jedno, zda jsou Slováci, nebo Češi. Můžete namítnout, že stačí facka a je z toho rvačka, ale já myslím, že nic nehrozilo, protože Češi a Slováci se mají rádi.

Tak proč jsme šli tak rychle od sebe?

Nikdo u toho pod tím platanem (na zahradě brněnské vily Tugendhat, kde Klaus a Mečiar jednali mezi čtyřma očima, pozn. red.) nebyl, ale dost lidí to vypráví z první, druhé, třetí ruky. Mečiar šel do jednání s tím, že chce společný stát a mezinárodněprávní subjektivitu Slovenska. To je právnický nesmysl a Klaus toho pravděpodobně využil, když s tím Mečiar přišel: mezinárodněprávní subjektivita je konec státu. Já bych Mečiarovi řekl: "Vlado, to nemůžeš říkat, jsi za hlupáka, najděme jiný způsob, jak to popsat." Klaus ho vzal za slovo, šli na terasu a oznámili konec státu. Nebýt Mečiara, bylo vše jinak.

Referendum by možná odmítlo rozdělení, ale co by bylo dále, když se obě republiky nedokázaly dohodnout téměř na ničem?

Především měly být nové volby, aby politici měli k rozdělení státu mandát. Možná by to dopadlo jako v Kanadě nebo Belgii, kde to mnohokrát vypadalo, že se už už rozpadnou, ale vždy nakonec zůstanou spolu. Přišli jsme o zrcadlo, které nám Slováci nastavovali. Přes tisíc let žijeme ve státě menším či větším, ať se jmenoval jakkoli a ať panovali našinci, či cizinci, vždy však platilo, že v něm žili lidé různí a museli jsme se s nimi dohadovat, obchodovat, poměřovat, rvát v hospodách. Poprvé v dějinách tady žijeme už jenom my.

To je přece úspěch. Kolik národů to může říct?

To je logické, ale podívejte se na důsledky. Bojíme se vnějšího světa, bojíme se Evropské unie, nikomu nevěříme, máme pocit, že nás všichni chtějí ošidit, neumíme jednat, neumíme jazyky, abychom něco vyjednali v Evropské unii. Premiér Sobotka bloudil sám v těch halách v Bruselu, zatímco všichni se spolu mohli bavit, Chovanec jakbysmet. Co si budeme povídat, nejvíc se toho dojedná při neformálních hovorech, při večeři... Radši ze všech děláme nepřátele. To je neskutečně radikální změna. Před válkou jsme byli národnostně nejpestřejší stát v Evropě, a to se Slováci počítali dohromady s Čechy jako československý národ. Němci zlikvidovali Židy, Rusíny jsme odevzdali, Němce jsme vyhnali a rozchodem se Slováky přišli i o šest set tisíc Maďarů. Teď jsme sami, malí a osamělí.

Ale Slovensku rozdělení prospělo, nebo ne?

Bilance je pro Slováky dobrá, překonali velkou politickou krizi, to jim dává sílu. Přežili Mečiara, pak jim vládl osm let Dzurindův pravostředový kabinet a teď mají Fica, který - ať je, jaký chce - nevyužil ústavní většinu jako Maďaři a Poláci. My jsme nic podobného od rozdělení neprožili, přesto se cítíme ustrašení. Takže nejde říct, že rozchod byl sám o sobě špatná věc, z jejich pohledu jistě ne. Ale mělo to být legitimní podle pravidel. Teď nevíme, čí jsme. V takových chvílích nejistoty hledáme instinktivně krále, a když není, tak alespoň vůdce. Slováci nám šli mnohdy na nervy, byli urážliví, přecitlivělí, ale na druhé straně jsme skrze ně, jejich knihy a filmy lépe viděli na sebe, na to, jací jsme. Teď čumíme do zrcadla a vidíme jen sami sebe. Jsme vyčištěný národ.