Trabanty, škodovky, moskviče. Volhy, vazy a uazy. A také gazíky, wartburgy, oltcity, dacie a zastavy tvořily páteř socialistického vozového parku. Co se stalo se slovutnými značkami okupujícími české silnice koncem osmdesátých let?
Některé se propadly do hlubiny zapomnění, hrstka přežívá pod křídly nových vlastníků a jen česká Škoda se dokázala dostat do světa velkého byznysu (a trochu také Dacia). Automobilové značky z bývalého východního bloku po dvaceti letech od jeho zhroucení prošly do značné míry očekávaným vývojem. Někdejší pětiletky založené na vykonstruovaných potřebách lidu jsou dávno v tahu. Teď vládne nabídka a poptávka.
Nebyla to obyčejná auta. Většina z nich zaostávala za svými předlohami ze západní Evropy, nemluvě o soudobých konkurentech. Jenže byla to naše auta. Dlouho jsme na ně šetřili, pečlivě se o ně starali, a pokud možno je chránili od styku s podezřele se chovajícími automechaniky. V prodejnách státního podniku Mototechna se tyto vozy přesto často neohřály, spíš jich byl zoufalý nedostatek. Také proto někteří z nás bivakovali před místní prodejnou ve spacáku, aby dosáhli na nejnovější výsledky práce socialistických konstruktérů.
Ke Škodě 105 L za 57 780 korun československých jste si v roce 1988 mohli pořídit z mimořádné výbavy třeba přední zástěrky za 51 Kčs, přední opěrky hlavy za šest set anebo pětistupňovou převodovku za 1450 korun. Zapomeňte však na prvky příplatkové výbavy, prostě co bylo k dostání, to bylo dost dobré. A pokud nebylo, stálo to spoustu peněz na úplatcích.
V kursu byly v osmdesátých letech především ruské lady. Jejich ladné hranaté tvary v Mototechně každoročně vyvolávaly spoustu nevraživosti. Aby také ne, když státní podnik třeba v roce 1988 registroval 120 tisíc objednávek, zatímco aut do tuzemska posílal togliattský závod sotva desetinu.
ČTETE TAKÉ: Dvacetiletý favorit - škodovka v kabátě od Italů
O škodovkách víme vše potřebné a Tatra navzdory svému letošnímu prohlášení nejspíš výrobu osobních aut jen tak neobnoví. Jenže existuje dnes ještě značka Moskvič? V následujících dnech se stručně vynasnažíme nastínit, kam dnes zavál osud někdejší hrdiny lidu, a vezmeme to podle států. Nemožno začít jinde než v kolébce i hrobce – Sovětském svazu, CCCP chcete-li.
GAZ (Gorkého automobilový závod)
Americký Ford se s vidinou obsazení perspektivního trhu pustil na tenký led. Když však spolu se sovětskou vládou v Nižním Novgorodu založil v roce 1929 automobilku, alespoň do ní nemusel posílat své dělníky a konstruktéry. Mnozí z nich se totiž domů proti své vůli nevrátili. Zasloužili se nicméně o rozběhnutí výroby značky GAZ, jež jako jeden z prvních samostatných produktů v poválečné éře uvedla sedan M-20 Poběda z roku 1947.
V Československu se automobilka proslavila modely GAZ-21 a 24, známými jako volhy. A také terénním GAZ-69, který dal českému jazyku slovo gazík. Alespoň někde, protože jistá část národa preferovala výraz džíp. Od roku 1959 do roku 1988 automobilka produkovala ještě luxusnější limuzínu GAZ-13 a 14 Čajka.
Na tuzemském trhu byly k mání hlavně volhy, koncem osmdesátých let šlo o modely GAZ-2410 a modernější GAZ-3120. Dohromady se těchto dvou verzí do tuzemska dostalo kolem tří tisíc, přičemž v některých si socialistické představy o luxusu užívali taxikáři.
V současné době automobilka produkuje vozy Volga 31105 s motory a další technikou od Chrysleru. V roce 2007 zavedla výrobu sedanu GAZ (Volga) Siber založeného na Chrysleru Sebring.
ČTĚTE TAKÉ: Test terénního GAZ-69
Moskvič
Historie automobilky sahá až do počátku třicátých let, kdy spadala pod GAZ. Produkty Moskevského závodu maloobjemových automobilů (MZMA) začaly svou životní pouť v roce 1947. Tehdy se sovětští konstruktéři prezentovali Moskvičem 400 založeným na Opelu Kadett.
Koncem šedesátých let automobilka převzala název AZLK (Automobilový závod leninského komsomolu) a vytvářela auta s pohonem zadních kol. Od roku 1966 do roku 1990 moskviče vznikaly rovněž v Bulharsku. Do Československa se dovážely moskviče do roku 1980, přičemž poslední verzí byl 2140.
Pak se značka odmlčela, nicméně po československých silnicích se prohánělo zhruba 150 tisíc těchto vozů (pokud byla všechna auta dovezená od roku 1959 provozuschopná. Až koncem osmdesátých let se objevil Aleko 2141 s pohonem předních kol.
Pozdější léta značce nepřinesla nic dobrého. Po přejmenování a změně statutu počátkem devadesátých let automobilka dospěla k bankrotu v roce 2002. V současné době žádná auta se značkou Moskvič, MZMA ani AZLK nevznikají.
UAZ (Uljanovský automobilový závod)
Na počátku druhé světové války se v roce 1941 (alespoň pro Sovětský svaz) kvůli postupu vojsk hitlerovského Německa musela přesunout Moskevská automobilová společnost (pozdější ZIL) mimo dosah nepřítele. Za lokalitu byl vybrán Uljanovsk na řece Volze, přičemž posléze se automobilka etablovala jako výrobce aut s pohonem všech kol. Mezi její nejznámější produkty patřil UAZ-469, v ruštině přezdívaný Kozel. Ten se představil v roce 1973 a v sovětské armádě nahradil GAZ-69.
V devadesátých letech následovala modernizovaná verze 469 s názvem Hunter. V roce 2004 koupila UAZ skupina Severstal a SeverstalAvto představil o rok později nový UAZ Patriot. V roce 2007 si však našel pouze dvanáct tisíc zákazníků. Přesto výrobce produkuje dodnes Hunter, Patriot i někdejší oblou vojenskou sanitku UAZ-452, všechny tři modely v různých verzích včetně užitkových.
VAZ (Volžský automobilový závod)
Kolébka žigulíků a lad vznikla v roce 1966 ve městě Togliatti pojmenovaném po zasloužilém italském komunistovi. Kromě modelu VAZ 2101 (Žiguli) založeném na Fiatu 124 a jeho pozdějších odvozeninách vyrábí automobilka od roku 1978 čtyřkolku VAZ 2121 Niva. V roce 1984 přešla u osobních aut na pohon předních kol s modelem Samara, v roce 2005 se potom objevilo malé auto Kalina.
V současné době vyrábí kolem milionu aut ročně a nabízí modely Niva, Samara, Lada 110, Kalina, model 2105 představený v roce 1980 či nejnovější hatchback a sedan Priora. Tyto vozy jsou k dostání i v Česku, avšak kvalitou zůstávají na úrovni jihokorejských aut z devadesátých let. Závod Lady je nicméně jednou z největších továren na světě s více než 144 kilometry výrobních linek. Čtvrtinu AvtoVAZ vlastní od minulého roku Renault, který se hodlá podílet i na budoucím rozvoji.
ZIL (Lichačevův závod)
Hlavní náplní této ruské automobilky je výroba nákladních vozů či autobusů, v omezeném množství však produkuje rovněž luxusní limuzíny pro sovětské a posléze ruské politické špičky. Zpočátku nesla název Moskevská automobilová společnost, poté Stalinův závod, nicméně v roce 1956 přišla s kritikou kultu osobnosti a nástupem Nikity Chruščova změna na Lichačevův závod, pojmenovaný podle někdejšího ředitele automobilky.
I dnes se automobilka kromě nákladních vozů prezentuje luxusními sedany pro politické špičky. Rozhodně však nejde o vrchol techniky. Pancéřované limuzíny ZIL 4104 s benzinovým osmiválcem o objemu 7,7 litru a výkonem 315 koní dosahují maximální rychlosti 190 kilometrů v hodině, váží 3,2 až 3,5 tuny a pojmou pět nebo sedm cestujících podle verze.
ZAZ (Záporožský automobilový závod)
Ukrajinský ZAZ vznikl v roce 1960 a jeho modely se dlouho nazývaly záporožce. Zpočátku automobilka vyráběla něco jako kopie Fiatu 600, v roce 1967 však přešel na něco jako kopie NSU Prinz (ani v jednom případě nešlo o licenci). Ty produkoval až téměř do poloviny 90. let postupně pod názvy ZAZ-966 a 968. V roce 1987 se objevila nová modelová řada s pohonem předních kol, kterou zahájil hatchback ZAZ-1102 Tavria.
Od roku 1975 byla automobilka součástí holdingu AvtoZAZ, v roce 1998 ji koupilo jihokorejské Daewoo. Od roku 2002 patří ZAZ do společnosti UkrAvto a vlastní modely produkuje nadále. Patří mezi ně například sedan Slavuta založený na Tavrii. Kromě toho vyrábí chevrolety a opely. V Československu produktů ZAZ nikdy mnoho nejezdilo, klub příznivců Tavrie však v tuzemsku najdete ještě dnes.
ČTĚTE TAKÉ:
Automobilové značky z bývalé Polské lidové republiky
Automobilové značky z bývalé Rumunské lidové republiky
Automobilové značky z bývalé NDR
Automobilové značky z bývalé Jugoslávie
Foto: Newspress, Vít Sochor, archiv
