Krok za oponu
České muslimky. Raději bez šátku
08.04.2015 19:05 Původní zpráva
Nikdy si nemohou být jisté, zda se na ulici nestanou terčem slovního či fyzického útoku. Některé se o klid a bezpečí své a svých dětí obávají natolik, že se raději vzdaly kousku látky, který je pro ženy jejich náboženství typický. Jsou muslimky. V Česku. Jak se jim žije?
Nikam nemohou chodit samy, nesmějí řídit auto, manžel je bije a pod dlouhou sukní mají bombu. Přesně tohle si o muslimkách mnoho lidí myslí. Loňská data z evropské volební kalkulačky ukázala, že postoje Čechů vůči islámu jsou nejméně tolerantní z celé Evropské unie. Jen desetina lidí nepovažovala islám za hrozbu pro českou společnost. A po lednovém teroristickém útoku na redakci francouzského týdeníku Charlie Hebdo se situace ještě zhoršila.
"Většina Čechů přitom nemá s muslimy reálnou zkušenost, pokud se tedy shodneme na tom, že bulvární televizní zprávy a zhlédnutí filmu Bez dcerky neodejdu se nepočítají. Ale přitom každý nejlíp ví, jak to u muslimů chodí," říká třicetiletá Tereza. Už téměř celou jednu dekádu je muslimkou, konvertovala před sňatkem. Hidžáb, tedy muslimský šátek, raději nenosí.
"Islamofobie většinou končí zaklapnutím notebooku," glosuje zdejší poměry Kateřina Gamal Richterová, která se ke svému náboženství otevřeně hlásí nejen tím, že chodí zahalená, ale angažuje se i v osvětových kampaních typu nedávné Ne naším jménem. Tu organizovala pod hlavičkou iniciativy Hate Free Culture. Zmiňuje, že její kamarádce se stalo, že ji nějaká slečna poplivala a utekla. A že zejména muži mnohdy neváhají ženu v šátku urazit nebo jí nadávat. "Naopak já mám zážitek z metra, kdy si mne nějaká paní dlouho prohlížela a pak mi šátek upřímně pochválila," vypráví Kateřina, jejíž obličej rámuje poddajná růžová látka s blyštivými flitry na okrajích.
Lenka Ahmad bez šátku z domu ani nevychází. Zastává názor, že by ho měla nosit každá muslimka bez ohledu na to, jestli žije v Turecku nebo v Česku. Lenčinou devízou je ovšem neutuchající pozitivní nazírání na svět, takže jí ani situace, kdy v metru narazila na násilníka, nijak zvlášť neotřásla. "Nejdřív došlo ke slovní přestřelce a potom se mi pokusil dát facku. Tu jsem mu vykryla a vrátila," krčí rameny Lenka. Když muži pohrozila policií, vzdálil se. "Bylo na něm vidět, jak je zoufalý, že mi nic z toho, co říká, neubližuje. Bylo mi ho spíš líto, protože mi připadalo, že je to přesně ten typ člověka, který si tím léčí komplexy. To samozřejmě neznamená, že na mně může štípat dříví," usmívá se rodilá Pražačka.
Slunce, seno a pár facek
Není to paradox? Za násilníky bývají veřejností zhusta považováni muslimští muži. K facce, která byla Lence určena, se napřáhl Čech. Zato Lenčin manžel pocházející z Indie, za něhož se provdala před dvěma lety? "Je neuvěřitelně hodný a trpělivý. Vlastně všichni muslimové, které znám, jsou takoví ťutíci!" Dokonce mi říká, že v muslimských rodinách často ve skutečnosti vládnou ženy. "Muži mají autoritu navenek, doma to funguje úplně jinak. To bude taky všude na světě stejné," směje se Lenka.
Sklony k násilnému chování podle ní nesouvisejí s náboženstvím, ale s výchovou, případně mají kořeny v konkrétní kultuře.
CELÝ TEXT ČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ VYCHÁZÍ VE ČTVRTEK 9. DUBNA.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.