Tajnosti bez tajemství

Tajnosti. Scénář a režie: Alice Nellis, kamera: Ramunas Greičius, hrají: Iva Bittová, Karel Roden, Miloslav König, Martha Issová, ČR, 2007.

Režisérka ve svém novém filmu vysílá Ivu Bittovou na existenciální bojovku se zpěvy a tanci. Najde hrdinka po oběhnutí všech kontrolních stanovišť smysl života? Můžete si tipnout...

Alice Nellis mezi českými filmaři nepochybně patří k těm, od nichž má smysl něco očekávat. V novém filmu Tajnosti ale jako by vyvíjela vědomé úsilí potlačit ty svoje autorské charakteristiky, které její starší snímky (především debut Ene bene) činily pozoruhodnými, a nahradit je samoúčelnými a nepříliš zvládnutými vizuálními efekty a podobně okázalým a prázdným vypravěčským konstruktérstvím. Zpod těch plevelných nánosů občas probleskne autorčin vtip nebo krátký a přesný postřeh, které ovšem diváckou zkušenost nakonec mohou udělat ještě trudnější – připomenou mu totiž, že nesleduje dílo cyniků, kterým je všechno jedno, že za filmem Tajnosti skutečně byl nějaký vážný záměr, opravdová snaha cosi říci.

Julie (Iva Bittová) má v životě zmatek a cítí se v něm znejistělá a nesvá. Není spokojená v manželství ani v mileneckém vztahu, doléhá na ni stárnutí, možná je navíc těhotná. Když z televize uslyší zprávu o smrti své oblíbené zpěvačky Niny Simone, rozhodne se pod vlivem okamžitého impulsu koupit si piano. Začíná tak jednodenní anabáze, během níž Julie projde různými prostředími, hodně toho řekne a hodně toho vyslechne, aby nakonec skončila v jistém smyslu tam, odkud vyšla, ovšem poučenější.

Julie je kultivovaná osoba, má vybraný hudební vkus (Nina Simone byla skvělá zpěvačka),  překládá O’Neila. Má legraci z chudého slovníku soudobé červené knihovny, jejímiž převody si přivydělává (těžko říct, proč to dělá, rodině se vede dobře). Kdyby tušila, že se ocitla v příběhu, který má k tomuto typu čtiva místy až nebezpečně blízko, možná by jí ztuhl úsměv na rtech.

Hrdinčina dilemata totiž působí trochu jako z románu pro služky. Má zůstat se svým manželem Richardem (Karel Roden), úspěšným manažerem firmy, jejíž ústředí vypadá jako skleněná loď? Nebo se oddat vztahu s pohledným Karlem Horným (Ivan Franěk), nepochybně sexuálně zdatným krasavcem, bohužel však mentálně stále ještě nedospělým? Jakoupak úlohu v celém příběhu bude mít tajemný mladík z poetického a zaprášeného krámku s hudebními nástroji (Miloslav König), který umí hrábnout do kláves tak procítěně, až srdce usedá? A nechtěl by už někdo natočit film o lidech, kteří nežijí v interiérech, jež jako by vypadly ze stránek módního žurnálu? Třeba by pak bylo snadnější vyhnout se pastem zjevné umělosti a křeče, v nichž se city mění ve zvnějšku dodávaný sentiment.

Snad ta nejvážnější choroba, kterou film Tajnosti trpí, je ale doslovnost, vše musí být řečeno, vše musí být popsáno, vše musí být použito. Nešťastná Julie jako by procházela podivným světem, v němž je ke každé věci přilepená popiska a návod k interpretaci. Nic tam není jenom tak. Hlas z televize začne ve správnou chvíli mluvit o „neschopnosti naší civilizace vyrovnat se se smrtí“, metronomy v obchodě musejí všechny odměřovat náš čas. Vždycky se najde rekvizita připravená hrdinku postrčit. Potřebuje-li se dovědět o někom pravdu, má na dosah ruky výmluvný soubor vizitek. Potřebuje-li se zasnít, zjistí, že sedí vedle krabice starých rodinných fotografií, potřebuje-li někam vylézt, je na tom nejpříhodnějším místě složená hromada cihel.

S lidmi je to podobné: existují jenom proto, aby Julie jejich prostřednictvím reflektovala svou krizi, jsou si toho plně vědomi a mohou se při plnění úkolu přetrhnout. Působí jako průvodci po vlastních osudech, vlastně spolu téměř nemluví, místo toho informují publikum, které musí vědět všechno. Každý motiv je vytěžen do mrtě a jasně osvětlen, světácká kamarádka musí velmi názorně odhalit znejistělé nitro, i to piano je nakonec obšírně vysvětleno. Jen málokdy, třeba když přemoudřele hovořící mládež začne probírat rodiče, do jisté míry i ve scéně prohlídky bytu, mají jednotlivé výstupy lehkost a výmluvnost, jíž je Alice Nellis schopna a která je v kontextu českého mainstreamu mimořádná. Častěji její film připomíná buldozer neochvějně se valící na místo určení. Herci – především Iva Bittová a Martha Issová – jsou přitom velmi dobří, nemají ale výkony moc na čem založit. Všude samé tajnosti, nikde žádné tajemství.

Poezii a kouzlo měly snímku dodat stylizované scény, v nichž se přestane mluvit a lidé kolem Julie se roztančí, a vůbec okamžiky, kdy se režisérka snaží film výrazněji vizuálně stylizovat. Až na některé šťastnější záběry (svět plný psů) ale z filmu dost trčí, klopotně zdůrazňují už zdůrazněné, někdy to jsou jen samoúčelné vizuální tiky (opakované záběry z helikoptéry). Jen písničky Niny Simone jsou spolehlivě krásné. Ve své jednoduchosti, přímočarosti a ani trochu kašírované hloubce se však s filmem Tajnosti nemohou než minout.