Velká galaktická loupež
Hubbleův teleskop odhalil původ záhadného plynového proudu

Mezi naší Galaxií a jejími dvěma slabšími oběžnicemi probíhá nerovná gravitační přetahovaná. Už dva milióny let jim krade plyn. Které z nich ho bere, se ale povedlo zjistit teprve teď.

Naši Galaxii s velkým G provází další dvě menší, jež pojmenoval po svém admirálovi v šestnáctém století písař výpravy Fernão de Magalhãese Antonio Pigafetta. Říká se jim Magellanova mračna. První, Velký Magellanův oblak, je větší. Druhý, Malý Magellanův oblak, je menší. Obě galaxie jsou nepravidelné. Přichází od nich gigantický proud plynu, který se pohybuje rychlostí od 390 do 700 kilometrů za sekundu. Astronomové ho poprvé zpozorovali už v roce 1965. Zmapovat ho a identifikovat jeho souvislost s mraky se podařilo až o devět let později.

Od té doby vědci přemýšlí, kde se plyn mohl vzít. Časem došli na základě složitých výpočtů k závěru, že musí pocházet z Malého Magellanova mraku, poněvadž ten se může hůř bránit gravitačnímu tahu naší Galaxie. Nedávno se naskytla možnost tuhle domněnku ověřit. A ejhle! Ukázalo se, že není správná. Plyn nekrademe jen jednomu, nýbrž oběma našim vesmírným sousedům.

Těžké prvky

Astronomové to zjistili pomocí kombinace pozorování z třiadvacet let starého Hubbleova vesmírného dalekohledu a observatoře Very Large Telescope (Hodně velký teleskop, VLT). Ta stojí na hoře Cerro Paranal v Chile. Aby se podívali na objekt, který je od nás vzdálen v průměru 180 tisíc světelných let, využili světlo z objektů ještě exotičtějších a vzdálenějších, kvasarů. Nejbližší kvasary jsou od nás okolo šest set miliónů světelných let. Nejvzdálenější necelých devětadvacet miliard světelných let.

Jsou to jádra mladých galaxií. Jejich světlo vyzařuje, aspoň podle současných představ, plazma, která padá do supermasivních černých děr v jejich středech. Když světlo kvasarů prochází skrz plyn, jenž k nám proudí z Magellanových mraků, část se ho absorbuje.

Z vlnových délek záření, které k nám dorazí, se pak dá soudit, jaké bylo složení proudu a srovnávat ho se známým složením plynu v obou galaxiích. Vědci změřili relativní množství těžších prvků, jako je kyslík nebo síra, na šesti místech v plynovém proudu. Sloužení většiny proudu je konstantní. V oblasti blízko Magellanovým mračnům je ale těžkých prvků víc. Podle astronomů to znamená, že má jiný původ a historii než jeho zbytek.

Gravitační přetahovaná

Většina materiálu v proudu opravdu pochází z Malého Magellanova oblaku, odkud ho vyrvala gravitace Mléčné dráhy před zhruba dvěma miliardami let. Pro srovnání: naše Galaxie je stará asi 13,6 miliardy let. Část plynu, která má odlišné složení, ale pochází z Velkého Magellanova oblaku. Gravitace naší hvězdné soustavy ho vrhla do prostoru před kratší dobou. Velký mrak je v současnosti od Mléčné dráhy zhruba 160 tisíc světelných let. K Malému mraku to máme dál, okolo 200 tisíc světelných let.

Z hlediska galaxií je to těsné přiblížení a obě mračna ho těžce odnášejí. Mléčná dráha na ně působí slapovými silami, stejným typem gravitačního působení, jaké způsobuje příliv. Slapové síly naší Galaxie obě její oběžnice deformují. Ty jí ale nezůstávají nic dlužny a samy mění tvar jejích ramen.